Deformování chodidel do tvaru lotosu se provádělo pouze ženám, malé nohy byly totiž ve své době považovány za ideál krásy a symbol společenského postavení. Tato tradice postihla asi padesát generací dívek.
Už maličkým dívkám, většinou mezi druhým a pátým rokem, byly nohy podvazovány, aby se dosáhlo takzvaného lotosového tvaru.
Chodidla se namočila do směsi bylin a zvířecí krve, stejně tak bavlněné obvazy. Směs měla zklidnit nohy a zmírnit bolest. Pak se za pomocí obvazů chodidla pevně svázala tak, že prsty byly ohnuty a stlačovány směrem dolů k chodidlu a nárt byl vytlačován do oblouku. Tím byla klenba nohy vyšší a noha kratší.
Pokud mělo i přesto děvčátko nohy příliš veliké, muselo podstoupit další bolestivou praktiku. Aby se docílilo malé nožky, byly mu záměrně zlámány kosti na prstech.
Tyto postupy se průběžně opakovaly co dva až tři roky, prsty se přitom svazovaly čím dál pevněji. To mělo za následek, že se dívky po tak mučivých procedurách učily znovu a znovu chodit.
Zdeformované nohy měly erotický podtext
I když z dnešního pohledu se lotosová chodidla zdají nesmyslně zkroucená, pro čínské muže byla neskutečně erotická. Byla dokonce považována za vrchol erotiky, což dokládá i fakt, že za čínské dynastie Čching byla sepsána příručka, která obsahovala na 48 způsobů, jak použít takto zdeformovaná chodidla během milostných hrátek.
Zdeformované nohy měly i další následek. Jelikož se noha opírala pouze o patu a palec, děvče se pohybovalo jen po špičkách a ve velmi malých krůčcích, což se mužům také velmi líbilo.
Pokud se chtěla dívka dobře provdat, musela zákrok podstoupit. Drobná nožka v jemné hedvábné botě byla považována za jednu z nejatraktivnějších částí budoucí nevěsty. Čím menší chodidlo, tím byla přitažlivější.
Zdroj: Underwood & Underwood, London & New York, Public domain, via Wikimedia Commons
Nedávné studie ukázaly, že vázání nohou nebylo prováděno pouze kvůli manželství, ale také proto, aby dívky zůstávaly doma. Měly se tak věnovat zejména ručním pracím, jako je předení bavlny, a přispívat tak k příjmu své rodiny.
Když pomineme intenzivní bolest, podvazování mělo za následek omezenou cirkulaci krve, oslabené kosti a v mnoha případech i infekci. Nohy zůstávaly svázané po zbytek života.
Existuje řada příběhů, kdy a kde tato tradice vznikla. Podle jednoho z nich v 10. století jedna dvorní tanečnice svázala svá chodidla a uchvátila císaře Li Yu tím, že tančila na špičkách uvnitř zlatého lotosu ověnčeného stuhami a drahými kameny.
Praktika byla zakázána až ve 20. století
Jednalo se však o velice bolestivou praktiku, která omezovala mobilitu žen a vedla k celoživotnímu postižení. Přesně před 120 lety ji čínská císařovna Cch´-si zakázala.
Zákonný zákaz vyšel až v roce 1949. Poté, co čínské ženy začaly napodobovat trendy západu a proti těmto praktikám rázně vystupovat. Spousta rodin však v této tradici pokračovala i nadále. Až v roce 1998 došlo k úplnému uzavření všech továren na výrobu bot pro zmrzačené nohy. Dnes je naštěstí tento zvyk již minulostí.
Zdroje: en.wikipedia.org, theatlantic.com, smithsonianmag.com
Autor: Silvie Grulichová
