KVĚTY SLUNCE

kslunce2 1

 

Po první velmi úspěšné knize “mléko a med” jsme se konečně dočkali další knihy “květy slunce” od velmi oblíbené autorky “rupi kaur”, jež svými básněmi doslova procestovala celý svět. Tato knížka je souborem velmi intimních básní o smutku, odříkání si, úctě k vlastním kořenům, ale i o lásce, vnitřní a těžko porazitelné síle, vypořádání se s nejrůznějšími traumaty.

Sbírka je rozdělena do pěti částí – kapitol, které jsou stejně jako jednotlivé části života rostliny připodobněny k náročnému životu ženy, kdy se v životě musí vypořádávat s láskou, ztrátou, nejrůznějšími předešlými citovými traumaty,  týkající se migrace v dětství, začleňování se do nové společnosti, ale i trable s láskou a s muži. 

Kniha je rozdělena na tyto kapitoly: vadnutí, odumírání, klíčení, růst a rozkvět.

kslunce1

VADNUTÍ 

Kapitola vadnutí je o vyrovnání se s rozchodem, smutek nad tím, že jí opustil a odkopnul partner, kterému nade vše věřila. V skrytu duše doufala, že je to právě ten pravý  “pan správný”. S odstupem času v ní začíná uvnitř hlodat i nenávist k němu samotnému, a to jen proto, že od ní dokázal jen tak odejít a už se k ní nikdy nevrátit.

odešel jsi  

ale pořád tě chci  

i když si zasloužím někoho 

kdo by byl ochoten zůstat

.

spíš než to

co jsme spolu prožili 

mě drtí 

co jsme ještě mohli prožít

Vyzpovídává se ze své závislosti na jeho přítomnosti, i když ví, že se k ní nikdy nechoval s něhou, že ji asi ani tolik nemiloval tak jako ona jeho, anebo jak by si ona sama zasloužila. Že to byl jen děvkař, který střídal ženy jak prošlapané boty. Sama si uvědomuje, že pokud nepůjde do sebe  a nezačne se mít ráda, tak jen těžko někdy bude moci milovat jiného. Měla by se nejprve naučit mít ráda sama sebe, i když to není jednoduché.

Je velmi těžké žít s věčnými kdyby, a tíhou bolestí uvnitř sebe sama. Přesto sama stále chce a doufá, že si i přesto na ni někdy vzpomene a nezapomene. Chce, a touží po tom, aby si na ní vzpomněl a představoval si jí, a hlavně litoval svého rozhodnutí, že jí opustil. Ovšem postupem času si uvědomuje, že se zamilovala do někoho, kým ve skutečnosti on nebyl, do svého vlastního přeludu a začíná rekapitulovat svůj život.

ODUMÍRÁNÍ

Z básní na nás dýchá to, že se autorka nemá zrovna moc v lásce, že sama sebe trestná a utápí se v sebenenávisti, ostatně jako spoustu jiných žen na celém světě, jež se ještě nenaučily sebelásce, milovat se takové jaké jsou.

tím jak o sobě mluvíš

jak se podceňuješ

si jen ubližuješ

– trestání se 

Autorka popisuje tu obrovskou bolest, kterou zažíváme v okamžiku, když nás někdo blízký opustí. To se potom kriticky sebehodnotíme, nemáme se rády, vidíme se v zrcadle nehezké, možná i proto se některé z nás snaží hladovět, podstupovat naprosto nesmyslné nejrůznější zkrášlovací procedury, opravovat své “domnělé” nedostatky.  

Bohužel je to nikdy nekončící boj, protože žena, která má obrovskou touhu líbit se, být krásná, jen neustále doufá, že uvidí aspoň něco krásného v zrcadle. Taková žena by opravdu dala všechno za to, aby byla krásná, ovšem si vůbec neuvědomuje, že je to nekonečné snažení. 

Sama autorka poukazuje na to, že bychom se měly my ženy mít rády takové jaké jsme, zdůrazňovat svoje přednosti, naopak skrývat své nedostatky a radovat se z toho, jaké jsme.

Zároveň tím i dodává odvahu ženám, jež doma nechají na sobě páchat domácí násilí a ptá se jich, jak ho přežít, jak ho zvládnout, jak se vzchopit, utéct a stát se zase sama sebou….

KLÍČENÍ

Svěřuje se s tím, jaké obavy přinášela imigrace její rodině, to jak snášeli nemožný návrat domů. Strach z toho, zda vůbec ještě někdy budou mít někde nějaký domov. Plně si uvědomuje, jak moc těžké je opustit rodnou zemi, a hlavně jak náročné to muselo být pro její rodiče jít do neznámé země spolu se svými malými dětmi, jít do země, ve které neměli přátele, a ve které neuměli ani jazyk. 

moje matka mě učila naslouchat

jejím receptem bylo mlčet

nesnaž se je překřičet radila mi

jinak neuslyšíš co ti říkají

pokud šlo o to jak mluvit

kladla mi na srdce mluv s rozvahou

za každé slovo které řekneš

poneseš zodpovědnost 

když přišla řeč na to jak bych měla žít

naléhala buď zároveň křehká i pevná

jestli chceš žít naplno musíš umět přijímat rány

ale zároveň být silná aby tě to nezabilo

když jsem se nemohla rozhodnout

prosila mě abych byla vděčná 

že vůbec mám tu možnost vybrat si

což se jí nikdy nepoštěstilo

– matčiny rady

A aby toho nebylo málo, zemřel ji ve velmi mladém věku bratr. Navždy se s ním rozloučit, bylo nejen pro ni, ale i pro rodiče, velmi těžké a bolestivé. Poté ji velmi zasáhla ztráta milované maminky, kterou by ráda vrátila zpět. Ve svých básních autorka upozorňuje na to, že bychom si svých rodičů měli vážit, mít je v úctě, milovat je, a být tu vždy jen a  jen pro ně, dokud tu ještě s námi jsou.

Sama sebe se ptá, jak vlastně její rodiče dokázali přežít v novém, pro ně neznámém světě, vychovat své milované děti, aniž by uměli anglicky, jen aby pro své děti zajistili větší naději na lepší život. 

Ptá se, zda opravdu stálo za to investovat všechny úspory do nejistého snu, do snu, který ji teď tak trochu požírá zaživa?  Autorka si neodpustí ani otázky potratu a morálky, a to v tom, jak se v její zemi po staletí zachází s narozenými holčičkami. Děkuje svojí matce, že dokázala být natolik silná, aby se tomuto systému vzepřela a uhájila tak život své dcery na úkor svých snů a přání.

RŮST

Autorka je znovu zamilovaná, což pro ni znamená jedno jediné: odmilovat se od staré lásky a naplno milovat novou. Poznala velmi něžného a pozorného muže, ale ona sama na to není zvyklá. Učí se milovat a být milována, učí se pochopit, co je to skutečná a opravdová láska, něha a sex. Nakonec se sama neubrání vyznání lásky, a toho, jak by se asi cítila bez něho. 

pokud mám s někým sdílet svůj život

je na místě klást si otázku 

jestli se za dvacet let

budeme ještě spolu smát

nebo jestli se jen nechávám okouzlovat jejich šarmem

stanou se  z nás noví lidé

do deseti let

nebo se náš růst zastaví

nechci se nechat zaslepit

vizáží nebo penězi

chci vědět jestli ze mě dostanou 

to nejlepší nebo to nejhorší

v jádru sdílíme stejné hodnoty

ale co za třicet let

budeme se pořád milovat s takovou chutí

jako dnes když je nám dvacet

dokážu představit si nás ve zralém věku

jak dobýváme svět

jako by nám v žilách kolovala

mladá krev

– k zamyšlení

Naučila se, že nic netrvá věčně, ať už se jedná o jednotlivé okamžiky, pocity či vztahy s ostatními lidmi. Naučila se, že milovat znamená rozdat se naprosto celá i za cenu, že to může bolet. 

Naučila se, že každá mince má dvě strany, život a smrt, bolest a radost, sůl a cukr, anebo ona a on. Podařilo se ji na svět kolem sebe a lidi kolem ní nahlížet z nového úhlu pohledu, jinýma “snad i lepšíma” očima…

kslunce3

ROZKVĚT

Každá žena je bohyně a měla by se mít ráda taková jaká je, milovat, šířit a rozdávat lásku svým nejbližším.

Přemýšlí nad tím, jak to bylo dříve v minulosti u žen, které neměly svojí vlastní svobodu, a na rozdíl od ní se nemohly samy rozhodovat, mohly se pouze obětovat. Přemýšlí o smrti a o tom, že by její pohřeb neměl být o smutnou záležitostí, ale naopak o oslavě jejího života, obřad plný radosti a tance.

život není peříčko. všichni ho máme těžký. a jsou chvíle kdy si připadáme jako nit kterou je třeba provléknout úzkým uchem jehly. tehdy se nám vracejí naše zlé vzpomínky. ale musíme se jim bránit a naučit se vychutnat si život. smlsnout si na něm. stále tu jsou poklady které ještě nikdo neobjevil. rodina. ať už vlastní nebo ta která nás přijme za vlastní. a možnost že se zamilujeme do někoho nebo něčeho. ať už jsou to hory dotýkající se nebes. údolí napájená řekami. nebo nekonečné cesty. byly tu už dávno před námi. zatímco my jsme na tomto světě jen hosty a podle toho bychom se k němu také měli chovat. a pečovat o něj jako o zahradu. aby se z něj mohly těšit i příští generace. najděme si každý své místo na slunci. svou vlastní květinu o niž se budeme starat. vesmír si to tak přeje. naslouchejme společně jeho hudbě jejímž  prostřednictvím k nám promlouvá. a i když se nám občas zdá že se ztrácí zní stále. nechme ji v sobě rezonovat – a nepřestávejme tančit dokud nám nedojde dech.

Básnická sbírka, která donutí k zamyšlení opravdu každého, zamyslet se nad základními otázkami, a hlavně v sobě objevit to pravé ženství, a svojí vlastní hodnotu. Autorka navíc knihu doplnila svými “něžnými” obrázky, které upoutají vaší pozornost a nedají vám nezasnít se.

Knížku by si měla přečíst každá žena, která hledá odpovědi týkajících se nejen lásky, něhy, vztahu, ale i hledání sebe sama, své vlastní hodnoty, své sebeúcty.

Verše jsou krátké, plné emotivních myšlenek, jež vás nenechají chladnými a donutí vás nad vším se zamyslet a odnést si z nich co nejvíce.

kslunce

Za recenzní výtisk děkuji Knihám Dobrovský

Vydáno v edici Knihy Omega

květy slunce

Autorka: rupi kaur

Přeložil: Petr Teichmann

Vydal Dobrovský s.r.o. v edici knihy Omega v roce 2019

Počet stran: 255

ISBN: 978-80-7585-666-1