Každý z nás je na některé části svého těla minimálně trochu lechtivý, ale někteří to dokážou zadržovat a útočníka rychle odradit. S takovými ale není žádná sranda, že? A vy jste si mysleli, jak se pobavíte, když někoho zlechtáte… Teď abyste šli trápit leda sami sebe.
To bohužel nejde. Zatímco pokud někdo lechtá nás, cítíme to, máme tendenci se bránit, kopat kolem sebe, svíjet se, nebo se dokonce hlasitě smát, pokud se ale pokusíte polechtat sami sebe, žádná z těchto reakcí se nedostaví.
Přemýšleli jste někdy nad tím, proč se to děje? Jak je možné, že dotek jiného člověk v nás vyvolává tolik fyzických pocitů, zatímco náš vlastní s námi ani nehne? Vědci díky výzkumu na krysách přišli s odpovědí.
Proč se u lechtání smějeme?
Pokud nás něco šimrá, například nějaký brouček nebo pavouk, obvykle se vyděsíme, oklepeme se, hledáme nebezpečí. Stejně tak je tomu i ve chvíli, kdy nás začne někdo lechtat. První reakce jsou obranné.
Člověk se nejprve svíjí, zatíná svaly, snaží se lechtání bránit. Když ale víme, že je to jen legrace, kterou nás kamarád škádlí, mozek najednou přepne z obranného módu a pokouší se našemu tělu jen ulevit od šimravého pocitu.
Abychom ze sebe dostali napětí, které se na naší kůži hromadí, začneme se smát, přičemž mnozí z nás pokračují i v kopání kolem sebe a svíjení se, ale už se nejedná o snahu ublížit útočníkovi, nýbrž o snahu těla překonat šimravý pocit nějakou silnou emocí.
Výzkumy na krysách
Neurologové z Humboldtovy univerzity v Berlíně zjistili, že krysy reagují na lechtání podobně jako člověk. Proto právě na nich byly prováděny pokusy s lechtáním, jejichž výsledky lze aplikovat více méně i na nás.
Tyto výzkumy podle dw.com ukázaly, že pokud se zvířete dotkne člověk nebo nějaké jiné zvíře, reaguje jeho mozek obranně, vnímá každý detail a snaží se o nějakou interakci.
Když ale zvíře nějakým způsobem vnímá samo sebe, například při drbání či upravování, jeho část mozku, která vnímá hmat, funguje klidově, zaznamenává, co se děje, nicméně není agresivní, funguje v klidovém režimu.
Proč nemůžeme polechtat sami sebe?
Lidský mozek považuje lechtání, nebo v podstatě jakýkoli cizí dotek, za hrozbu. A i když už ví, že mu nikdo nechce ublížit, stále vnímá dotek někoho jiného jako potenciálně nebezpečný, takže se s ním snaží nějak vyrovnat.
Naše vlastní doteky jsou ale považovány za něco, co je naší součástí. Mozek vysílá rukám příkazy, aby se hýbaly, aby nás podrbaly, nebo zlechtaly. A tím pádem ví, že to, co sám rukám přikázal, nemůže považovat za nebezpečné.
Nicméně pokud si vezmete například peříčko nebo nějaký kus trávy a pošimráte se s ním, nějaké svědění cítit budete, protože to není dotek vyloženě váš, ale nějakého cizího tělesa. Ačkoli mozek ví, že to on vám dal příkaz pohnout rukou, už si neuvědomuje, co ruka dělá s předmětem, kterým se šimráte.
Lidské smysly jsou zkrátka natolik inteligentní, aby rozpoznaly hrozbu od něčeho, co si způsobujete sami a nic vám tím nehrozí. Proto je polechtat sám sebe prakticky nemožné a jediné, čeho dosáhnete, bude mírné šimrání, na které reagují pouze ti nejcitlivější z nás.
Zdroj: theconversation.com, scientificamerican.com, dw.com
Autor: Shani Maiová
