Albert a jeho žena se rozhodli zrekonstruovat pro sebe starší domek po babičce, ačkoli od začátku věděli, kolik s tím bude práce. Byl to dům v jedné malé vesničce, odkud babička pocházela a kde se každý s každým znal.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Manželé doufali, že výměny rušného města za klidnou vesnici nebudou litovat. Sousedé se zdáli být přátelští a milí. Vše se změnilo v okamžiku, kdy Albert při rekonstrukci objevil roky ukrývaný babiččin poklad.
Města už jsme měli plné zuby
Albert a jeho žena Klára vyrůstali ve městě a po letech si přiznali, že už mají všeho toho ruchu, shonu a chaosu jednoduše dost.
„Padl nápad, že bychom se mohli odstěhovat někam na vesnici,“ vysvětluje Albert a dodává, že to byl on, kdo s tímto nápadem přišel. A Klára nebyla proti.
Dům po babičce nám zrovna přišel vhod
Doslova jako na zavolanou se manželům naskytla možnost ujmout se domku po babičce. O ten sice po její smrti před několika lety projevil zájem Albertův bratr, ale kvůli pracovnímu vytížení na něho neměl čas, a navíc se právě kvůli práci odstěhoval do Prahy.
„Vnímali jsme to jako znamení, že je naše rozhodnutí správné,“ píše Albert o babiččině domě jako o poselství někde shůry. „Možná nám sama babička dala vědět, ať neváháme a jdeme do toho,“ uvažuje s nadsázkou.
Spousta práce, ale nás to bavilo
Rekonstrukce staršího domku, na kterém toho Albertův bratr mnoho neudělal, sice vyžadovala mnoho práce, ale manželé byli pro nový projekt nadšení a oprava je bavila.
„Byl to sice běh na dlouhou trať, ale vidina toho, že domeček jednou bude náš a podle našich představ, nás pořád popoháněla kupředu,“ vysvětluje.
Ve stodole jsme našli poklad
Součástí domu byly nejen pozemky v podobě zahrady a louky, ale také obrovská stodola. Právě v ní Albert úplnou náhodou objevil roky ukrývaný poklad.
„Byla tam zeď a já si všiml, že je špatná. Bouchl jsem do ní kalačem a začala se rozpadat,“ vypráví. „Postupně jsem rozebíral cihlu po cihle a našel prostor, kde byly různé krabice,“ pokračuje.
Ukazují si na nás a dívají se skrz prsty
Albertovi rychle došlo, co to právě našel. Všechny ty věci, ať už to byly nějaké sošky, sady porcelánu, či šperky, si sem musela ukrýt babiččina rodina, a to pravděpodobně hodně dávno.
„Ukázal jsem to ženě, a jak jsem jí to říkal, na zahradě to přes plot slyšel soused,“ vypráví Albert. „ Do večera se o tom mluvilo v celé vesnici a všichni kolem toho dělali hrozné haló,“ nechápe.
Postupně se k manželům začaly donášet zprávy, že jejich rodina určitě něco kdysi ukradla nebo že spolupracovali se špatnou stranou a podobně.
„Lidé ve vesnici si na nás ukazují a dívají se na nás skrz prsty,“ stěžuje si Albert, který je toho názoru, že jeho rodina nic neudělala, a on už vůbec ne. „Mrzí mě, že jsou lidé takoví. Vždyť já o nic z toho nestál, našel jsem to náhodou,“ brání se.
Autor: Karolína Nezbedová
