Před lety jsem šíleně toužila po miminku. Přála jsem si ho tak moc, až jsem se tím stala skoro posedlá. Bohužel se nám dlouho nedařilo. Opakované pokusy, které končily neúspěchem, vyvolávaly neshody mezi mnou a manželem. Byla jsem na něho protivná a on byl nešťastný. Dával si za vinu, že mi není schopný udělat dítě.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Vyšetření ukázalo, že manžel mít děti nemůže. Přiznávám, že tehdy jsem uvažovala o rozvodu. Byla jsem sobecká, ale dítě jsem si hrozně přála. Manžel přišel s nápadem, který by asi nikdo nepochopil. Byla to ale jediná šance, jak naše manželství zachránit a mně dát to, co jsem tolik chtěla.
Byla jsem sobecká a manžela obviňovala
Všichni okolo nás měli děti, ale my pořád nic. Stála jsem o miminko a manžel nebyl proti. Snažili jsme se měsíc co měsíc. Pak vždycky přišlo zklamání, když se dostavila menstruace.
Netrvalo to dlouho a my se začali hádat. Já dávala manželovi za vinu, že není chlap, protože mi nedokáže udělat dítě. On byl tenkrát hodně nešťastný, jenže já to neviděla. Myslela jsem jen na to miminko, které jsem chtěla.
Když se ukázalo, že manžel nemůže mít děti, natolik mě ta zpráva semlela, že jsem zvažovala rozvod. Chtěla jsem dítě, jenže manžel mi ho dát nemohl. Neměl jak.
Vymyslel zoufalé řešení
Tehdy manžel přišel s nápadem, který určitě vznikl jen proto, že byl zoufalý. Chtěl mi dát dítě a zároveň se bál, že když mi ho nedá, opustím ho. A já toho tehdy vážně byla schopná, touha po dítěti mi zatemnila mozek.
Rozhodl se požádat svého tehdy svobodného bratra, aby mi dítě udělal. Přišlo mu to jednodušší a levnější než podstupovat umělé oplodnění.
Musela jsem přijít o rozum, když jsem s tím souhlasila. Hnala mě vidina toho, že konečně budu mít dítě. Navíc to bylo v rodině…
Tajemství tajíme před okolím
Podařilo se. Měla jsem to nacvičené a přesně jsem věděla, kdy musí dojít ke styku. Povedlo se na první pokus, s manželovým bratrem jsem spala jen jednou.
Nějakou dobu to mezi námi viselo. Já byla šťastná a manžel nakonec taky. Přestali jsme to řešit, jako by se nic nestalo. Narodil se nám syn. Můj manžel a jeho bratr jsou si velmi podobní, takže nikdo nic nepoznal.
Tuto skutečnost před okolím tajíme. Je nám jasné, že kdyby se o něm někdo dozvěděl, odsoudil by nás. Nikdy jsem o tom nemluvila ani s manželovým bratrem. Ten musí vědět, že je otcem našeho dítěte, ale nikdy na sobě nedal nic znát. A my si tohle tajemství vezmeme s sebou do hrobu.
Autor: Karolína Nezbedová
