Měla to být zasloužená dovolená u moře, kterou jsme si s manželem dopřáli vůbec poprvé za třicet let našeho manželství. Pobyt v zahraničí mě ale málem stál život. Dodnes mi nikdo nevěří, kdo mě tenkrát varoval.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Vždycky jsem se chtěla podívat k moři! Jenže jsem si vzala zemědělce, který žil pro zvířata. A nechat je byť jen několik dní bez dozoru? To nepřicházelo v úvahu. Roky jsme tak jako rodina někam jezdili maximálně na víkend a pak šupem zpátky.
Smířila jsem se s tím, jaký život vedeme
Po několika letech jsem si zvykla, že budu mít život bez dovolených, o kterých moje kamarádky tolik básnily. Nezáviděla jsem jim. Jen jsem si sama přála totéž.
Jenže s manželem to nešlo. Měl svoje hospodářství a v něm několik zvířat. Pro ně žil. Nestavěl je před rodinu, ta pro něho byla vždy na prvním místě. Ale zvířata byla hned na tom druhém.
Sliboval mi, že jednou se k moři podívám
Roky jsem od manžela slýchávala, že jednoho dne mě k tomu moři vezme. Sliboval mi, že pojedeme na luxusní dovolenou, o které tolik sním.
Neměla jsem důvod mu nevěřit. Vždycky se snažil dělat pro mě a naše děti maximum. Jen jsem nevěřila tomu, že se té dovolené dočkám brzy. Byla tu přece pořád ta jeho zvířata…
Konečně u moře. Splnil se mi sen!
Když přede mě manžel položil letenky slibující deset dní v luxusním hotelu, nemohla jsem tomu uvěřit. S letenkami v ruce jsem se rozbrečela.
Konečně se mi splnil sen. Byla jsem jako v Jiříkově vidění, když jsem poprvé stála na pláži a do nohou mě šimraly mořské vlny. Tak přece se to děje!
Babiččin hlas mě varoval
Asi šestý den našeho pobytu jsem v noci nemohla spát. Vydala jsem se kousek od hotelu po pláži. Došla jsem k útesu, který i v noci, kdy byl relativně klid, bičovaly vlny.
Lákalo mě se podívat blíže. Šla jsem na ten útes, ačkoli byla tma. Pak jsem zaslechla hlas, který jsem neslyšela už roky. Patřil mojí babičce.
Varovala mě, ať na ten útes nechodím. Babičku jsem milovala. Co řekla, co jsem ctila. Proto jsem na útes nešla. A to mi zachránilo život, protože vlny byly té noci vysoké a jistě by mě spláchly do moře.
Dodnes mi nikdo nevěří
Když jsem svoji příhodu vyprávěla manželovi, nevěřil mi. Prý se mi muselo něco zdát, dokonce to tipoval na úpal ze sluníčka.
Nevěřila mi ani naše dcera. I jí jsem se svěřila, ale pochopení jsem se nedočkala. Já ale vím, co jsem té noci slyšela a že mi babička zachránila život.
Autor: Karolína Nezbedová
