Petru znám už od mateřské školy. Pamatuji si na tu drobnou culíkatou holčičku, která si s nikým nechtěla hrát a pořád jen plakala ze stesku po mamince. Tehdy se z nás staly kamarádky a přátelství jsme si hýčkaly až do dospělosti. Petra pro mě byla jako sestra, kterou jsem neměla.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Ještě donedávna jsem si byla jistá, že naše dlouholeté přátelství, které trvá v podstatě celý náš život, za žádnou cenu nemůže nic ohrozit. Byla jsem přesvědčená, že my dvě budeme kamarádky do konce života. Jenže jsem se spletla.
Vždycky jsme toho měly hodně společného
Už jako malé holčičky tenkrát v mateřince jsme toho měly hodně společného. Dokázaly jsme si spolu hrát dlouhé hodiny a já si vzpomínám, jak si učitelky často se smíchem stěžovaly rodičům, že jsme nerozlučná dvojka a donutit nás k nějaké aktivitě je mnohdy takřka nemožné, jak jsme zabrané do svého světa.
Mě a Petru toho mnoho spojovalo. Obě jsme rády četly, bavila nás gymnastika. Šly jsme na stejnou střední školu, plánovaly si velkou budoucnost. A v té jsme měly jedna pro druhou nezastupitelné místo.
Snili jsme o velké rodině
Už někdy ke konci střední školy jsme se s Petrou často bavily o tom, že bychom si obě přály minimálně dvě děti.
Právě děti byly další z věcí, která nás spojovala už od dětství. Na základce jsme se domluvily, že půjdeme studovat pedagogickou školu. K dětem jsme měly obě dvě opravdu hodně blízko.
Když na to vzpomínám, tenkrát by mě nenapadlo, že právě věc, která nás obě tak úzce spojovala, nakonec bude důvodem, proč naše přátelství skončí…
Svěřila se mi, že se snaží o miminko
Jsou to čtyři roky zpátky, kdy se mi Petra poprvé svěřila, že se s přítelem Jonášem snaží o miminko. Moc jsem jí to přála. I já chtěla rodinu, ale v té době jsem měla ještě jiné cíle a s partnerem jsme se dohodli, že počkáme.
Petře jsem ale přála jen to nejlepší. Bohužel ke mně často chodívala s pláčem, že opět dostala menstruaci a další měsíc snažení je v trapu. Bylo mi jí líto.
Otěhotněla jsem neplánovaně
Zatímco Petra už druhým rokem pečlivě plánovala každou ovulaci a bedlivě střežila ideální dny k početí, já otěhotněla, aniž bych cokoli plánovala. Prostě se to stalo a my se rozhodli, že když už to přišlo, budeme to brát, jak to je. A na miminko jsme se s přítelem začali těšit.
Myslela jsem si, že mi to Petra bude přát, a ona se tvářila, že tomu tak je. Záhy jsem ale pochopila, že nás moje těhotenství postupně rozděluje. Nedokázala se smířit s tím, že mně se to povedlo, aniž bych chtěla, a ona, která se snaží už několik let, pořád miminko nemá.
Naše vztahy postupně ochladly, ačkoli jsem se snažila kamarádství udržet. Na Petře mi stále záleželo, ale ona se stala zatrpklou, přestala mi odpovídat, postupně jsme se vídaly stále méně a méně, až mě nakonec úplně odstřihla.
Moje kamarádka mi hodně chybí. Díky sociálním sítím vím, že stále miminko nemá. I když jsem se pokoušela o kontakt, neuspěla jsem. Pro Petru jsem zkrátka přestala existovat.
Autor: Karolína Nezbedová
