Našel jsem si přítelkyni, která odpovídala všemu, co jsem si u své partnerky představoval. Nejenže byla krásná a chytrá, ale nechybělo jí sebevědomí, na všechny působila moc mile a rychle si získala také moji rodinu. Lenka byla partnerka pro život a přesně někoho takového jsem hledal.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nedávno mi ale svěřila své temné tajemství. Věc, kterou bych do ní rozhodně neřekl a kterou mě naprosto vykolejila. A když mi řekla, že v jejím životě budu vždycky až na druhém místě, nasadila tomu korunu. Co mám teď dělat?
Přesně takovou dívku jsem hledal
Bude to asi znít jako klišé, ale Lenku jsem hledal, až jsem ji našel. Mám za sebou několik vztahů, kratší i delší, ale vždycky to na něčem ztroskotalo.
Buď jsme si přestali rozumět. Nebo se naše cesty ubíraly jiným směrem. Nebo si partnerka nepadla do oka s mojí rodinou. Zkrátka pokaždé něco, kvůli čemu se vztah rozpadl.
U Lenky jsem od začátku cítil, že právě ona by mohla být ta pravá. Zase to klišé, že jo? Jenže to tak opravdu bylo. Měl jsem z ní takový pocit.
Bylo mi s ní dobře. A jí se mnou taky
Vedle Lenky jsem se cítil dobře. Opravdu dobře. A byl jsem přesvědčený, že i ona je šťastná vedle mě. Vypadalo to tak, až do jednoho našeho otevřenějšího rozhovoru.
Lenka začala větou, že mi musí něco říci. To jsme spolu byli asi čtyři měsíce, všechno na dobré cestě, na nebi jediný mráček. A pak přišla bouřka.
Svěřila mi své temné tajemství. Něco takového byste zrovna do Lenky opravdu neřekli. Na první pohled usměvavá dívka, vždy s dobrou náladou, skrývala něco, čím mě totálně odzbrojila.
Miluji tě, ale…
Lenka se tvářila velmi vážně. Takový výraz jsem v její tváři doposud neviděl. Vždycky se usmívala, rozdávala dobrou náladu. Bál jsem se toho, co přijde.
Začala tím, že mě miluje. To mi napovědělo, že přijde něco, co se mi líbit nebude. A taky nelíbilo. Začala mi vyprávět o svém bývalém příteli. Už tohle téma je na hraně, zkrátka nechcete poslouchat, jak vaše přítelkyně milovala někoho jiného.
Jenže pak řekla něco, co jsem nečekal. Její přítel zemřel na rakovinu. Prožila s ním několik náročných měsíců. Byla u něho, když zemřel.
Vždycky budu až ten druhý
Ačkoli mě Lenka ujistila, že mě miluje a je se mnou šťastná, zároveň mi přiznala, že v jejím srdci bude mít vždy místo pro zesnulého přítele, o kterého přišla příliš brzy. Já budu až ten druhý.
Přijal jsem to. Myslel jsem si, že se s tím smířím. Přece jen mě už nemohl ohrozit. Ale poslední dobou mě to vědomí trápí stále více. Co byste dělali? Spokojili byste se s druhým místem?
Autor: Karolína Nezbedová
