Když se Jan rozvedl, musel se odstěhovat do malého bytu. Dům byl napsaný na jeho ženu, a on proto neměl jinou možnost. Nevadilo mu to do chvíle, než mu po čtrnácti dnech začalo lézt na nervy neustálé dupání sousedů nad ním. Rozhodl se zakročit, příliš se mu toho ale vyřešit nepodařilo.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Bylo to strašné. Každý den i večer mě obtěžovaly těžké kroky od sousedů z patra nade mnou. Připadalo mi, že ti lidé snad musí nosit dřeváky. Jednoho dne jsem se rozhodl je jít požádat, zda by se s tím nedalo něco dělat,“ popisuje Jan.
„Nechtěl jsem si dělat nepřátele hned první měsíc, co jsem se přistěhoval. Doufal jsem, že to vyřešíme s klidem a po dobrém. Ukázalo se ale, že moje prosby ani výhrůžky nakonec nezmohly nic. Dupání mělo navíc úplně jiný zdroj, než jsem si myslel.“
Slíbili, že se pokusí uklidnit situaci
Když Jan poprvé zaklepal na dveře sousedů, pozvali ho dál, než stihl cokoli říci. „Veselá sousedka mi oznámila, že čekala, kdy přijdu. Prý většina sousedů nese otřesy v domě jen těžce,“ vypráví Jan.
„Byl jsem zmatený. Očividně si své dupání uvědomovali, a ještě mi přišlo, že se s ním chlubí a smějí se mu,“ popisuje. „Když jsem se posadil v kuchyni u stolu, hned mi došlo, jaká je pravda o celé situaci.
V rohu místnosti totiž leželi dva obří psi. Bernardýni se na mě chvíli dívali a až pak se zvedli a došli těžkými kroky ke mně. Ačkoli psy moc nemusím, tihle se tak vnucovali, že jsem je po chvíli začal hladit.“
Sousedi se Janovi omluvili a vysvětlili mu, že psi si spolu zkrátka dvakrát denně začnou hrát, běhat po celém bytě, a dokud se neunaví, dělají nepořádek. „Jejich lhostejnost mě dostala. Když si pořídili tak velké psy do bytu, měli si je také vychovat,“ říká čtenář.
„Požádal jsem je, zda by mohli psy nějak uklidnit, držet je trochu zkrátka. Dupání mě ruší, a i když chápu, že si psi chtějí hrát, je to otravné a je potřeba, aby to skončilo. Sousedé slíbili, že se o to pokusí.“
Nic se nezměnilo, já jsem prý přecitlivělý
Jan měl ještě ten večer jasno v tom, že řeči sousedů ho měly jenom uklidnit. Nic se nezměnilo, psi dupali i nadále. „Přemýšlel jsem, že jim dojdu znovu něco říci, ale nakonec jsem si řekl, že počkám pár dní, zda se neprojeví změna.“
Když druhý den přišli k Janovi na návštěvu přátelé, vyprávěl jim o celé situaci a oni s ním soucítili. Později, když se dupání zase ozvalo, upozornil je na něj. „Řekl jsem jim, že to je přesně to dupání, o kterém jsem mluvil. Oni nejdřív nic neslyšeli.
Čtěte také:
Richard (25): Přátelé si o mně myslí absurdní věc. Jak jim mám vysvětlit, že nemají pravdu?
Pak po nastražení uší uznali, že to může trochu rušit, ale nemám prý být přecitlivělý. Jejich sousedi dupou mnohem víc a nikdo s tím nic nenadělá. Podle mých přátel bych si měl jednoduše zvyknout.“
Jana jejich slova zaskočila. Nedokázal si představit, že by někdo mohl trpět něčím horším než on, a dokonce si na to zvykl. Nakonec ale uznal, že by to mohlo být i tím, že bydlel celý život v domě.
„Je to rozdíl, mít svůj vlastní klid a zahrádku, nebo trávit život v bytě s hlučnými sousedy. Bohužel se ani po několika rozhovorech s nimi nic nezměnilo a já si nejspíš doopravdy budu muset jenom zvyknout.“
Autor: Shani Maiová
