Myslel jsem si, že ve svém věku už budu mít klid. Těšil jsem se, jak budeme s manželkou vysedávat na lavičce před domem, popíjet kávu z našich oblíbených hrníčků a prostě jen tak žít. To jsem ale nemohl vědět, co si moje žena na stará kolena vymyslí.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Nejdříve jsem se tomu jejímu bláznivému nápadu tiše smál. Přišlo mi absurdní s něčím takovým začínat v našem věku. Byl jsem toho názoru, že tohle měla přenechat mladým. Jenže ona se pro to nadchla a nejhorší na tom bylo, že do svého nového koníčku začala nutit i mě.
Co to na mě zkouší?
Už přesně nevím, kdy to žena udělala poprvé. Ale hádám, že to bylo při obědě, kdy mi místo dobrou chuť řekla cosi cizojazyčného. Nechápal jsem, tak mi svá slova zopakovala. Stále jsem se nechytal.
Od té doby na mě manželka zkoušela mluvit anglicky stále častěji. Tuhle to bylo anglické přání dobrého rána, jindy se mě zase na něco zeptala. Já jí ale nerozuměl.
Říkal jsem si, co to na mě zkouší. To je nějaká její hloupá hra? Ona se vždycky smála tomu, jak nechápavě se tvářím. Jak jsem se měl tvářit, když jsem jí nerozuměl jediného slova?
Řekla o mně, že jsem starý páprda
Manželka se netajila tím, že se ve svém věku začala učit anglicky. Tomu jsem se musel zasmát. Na stará kolena začala s cizím jazykem. Copak to má zapotřebí?
Ona si ale nakoupila různé učebnice, doma se povalovaly slovníky, dokonce uvažovala nad tím, že se zapíše do nějakého online kurzu.
Když jsem si dovolil projevit svůj názor, že mi to přijde uhozené, že by takovou srandu měla přenechat mladší generaci, dotkla se mě tím, že mě označila za starého páprdu. Tím mě tedy urazila.
Chce, abych se učil s ní
Dokud žena jen vysedávala v jídelně u stolu, byla začtená do těch svých učebnic a brožurek, bylo mi to úplně jedno. Zlom nastal ve chvíli, kdy do toho začala nutit také mě.
„Jestli mi chceš rozumět, co ti říkám, musíš se učit se mnou,“ řekla mi jednoho dne. Plácl jsem se do čela. „Já se nic učit nemusím, když mi chceš něco říct, řekni mi to tak, jak ti zobák narostl,“ odpověděl jsem jí podrážděně. Na mě ať s nějakou angličtinou nechodí.
Ona to ale pojala po svém. Už se sama doma učí nějakou dobu, takže umí určité fráze. Často na mě mluví anglicky. Někdy jsou to jen slovíčka, jindy už pokročilé věty. Nerozumím ani jednomu a štve mě to. Ona stále naléhá, abych se učil s ní. Jenže pro mě to není, angličtinu jsem nepotřeboval celý život a teď s ní rozhodně nebudu začínat.
Autor: Karolína Nezbedová
