Kamil a jeho žena Zuzana dostali jako svatební dar od Zuzaniných rodičů třípokojový byt v centru města. Zatímco kdokoli jiný by takový dar a určitou jistotou v životě uvítal, pro Zuzanu a Kamila to byla spíše koule u nohy. Život v bytě je totiž svazoval a od začátku věděli, že to není nic pro ně.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Mnoho let toužili odstěhovat se za město. Koupit si rodinný domek, utéct z ruchu velké betonové džungle. Život ve městě je nelákal, jenže pak přišly děti, starosti a povinnosti a velký sen šel na mnoho let úplně bokem.
Město pro nás nebylo
Kamil si na život ve městě nedokázal zvyknout. Ačkoli uznal, že tu má člověk všechno po ruce, když chce čerstvé rohlíky, stačí seběhnout schody a pár kroků po ulici je pekárna, když dostane chuť na čínské jídlo, během pěti minut natrefí na tři různé restaurace…
„Pro někoho je možná město vidinou pohodlného života, ale já ani moje žena jsme tam nikdy nebyli šťastní,“ přiznává otevřeně. „Snili jsme o tom, že budeme bydlet na vesnici, kde je klid a lidi k sobě mají blíže,“ pokračuje.
Mnoho let jsme svůj sen odkládali
„Pořád jsme si s ženou říkali, že právě teď je ta chvíle, kdy se vzdáme města a odstěhujeme se někde bokem, jenže vždycky do toho něco přišlo,“ stěžuje si Kamil.
Rozepsal se o narození dětí, jejich nástupu do školy, kroužcích a zájmových aktivitách. Zkrátka o všem, co jim házelo klacky pod nohy a kvůli čemu svůj sen dlouhé roky odkládali.
Místo pocitu štěstí přišlo zoufalství
Teprve před dvěma lety se manželé konečně rozhodli, že si svůj velký sen splní. Prodali byt a za získané peníze si koupili domek ve vesnici za městem. Kamil o něm napsal, že byl ve špatném stavu a nutně potřeboval, aby ho někdo opravil.
„Nechci říkat, že to byla úplně ruina, ale v dobré kondici ten dům rozhodně nebyl,“ vysvětluje Kamil. „Některé nedostatky byly vidět hned, jiné se začaly objevovat postupně. Nabaloval se jeden problém za druhým a my místo pocitů štěstí, že jsme si svůj sen o domečku konečně splnili, zažívali čiré zoufalství,“ přiznává.
Jsem na dně svých sil
„Od chvíle, kdy jsme ten dům koupili, na něm pořád něco dělám,“ pokračuje Kamil. „K ruce mi je žena i obě naše dospívající děti, ale všechno děláme svépomocí a postupné opravy se hrozně táhnou,“ stěžuje si.
Kamil napsal, že poslední dva roky nedělá nic jiného, než chodí do práce nebo opravuje dům. Netajil se ani tím, že je na konci svých sil, že už fyzicky nemůže a psychicky na tom také není nejlépe.
„Je toho na mě moc. Všichni se sice snaží, ale takhle jsem si to zkrátka nepředstavoval,“ píše upřímně. „Ten velký sen mě stojí až příliš mnoho,“ uzavírá.
Autor: Karolína Nezbedová
