Vždycky jsem si myslel, že své děti dokážu vychovat tak, aby z nich vyrostli zodpovědní lidé. Byl jsem přesvědčený, že jim dokážu předat všechno, co mně předali moji rodiče a díky čemu se o sebe dokáže postarat. Nyní už vím, že se mi to povedlo jen napůl.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Se ženou máme dvě děti – starší dceru Pavlínu a mladšího syna Robina. Do obou jsem vkládal stejnou lásku, dával jsem jim pozornost ve stejné míře. Přesto se stalo, že je každý úplně jiný. A za svého syna se teď bohužel musím stydět.
Po odchodu dcery se věci začaly měnit
Moje žena se odjakživa na obě naše děti hodně upínala. Když něco provedly, brala to na sebe. Vždycky je bránila a já to na jednu stranu chápal.
Když se starší dcera postavila na vlastní nohy, našla si přítele a odešla z domu, manželka se upnula na syna. A tím se věci začaly měnit.
Z první práce odešel po týdnu
Ještě v době, kdy syn studoval na střední škole, mu žena hodně ustupovala. Doma neměl žádné povinnosti, v podstatě nic nemusel. Celé dny trávil jen u počítače.
Když po škole nastoupil do první práce, vydržel tam týden. Pak skončil, protože mu nevyhovovala pracovní doba. Nechtěl dělat dvanáctky.
Tenkrát mě to rozzlobilo. Žena ale syna omlouvala, že to byla jeho první práce a že si jistě brzy najde novou. Byl dva měsíce na pracáku, než si našel nové místo, a já ho do té doby živil.
Přemluvila mě
Syn nastoupil do jakéhosi skladu, kde měl chystat objednávky určené k prodeji na e-shopu. V první chvíli se zdálo, že je s prací spokojený, dokonce začal z výplaty přispívat do rodinného rozpočtu. Měl jsem z něho radost.
Po čtyřech měsících za mnou ale moje žena přišla, abych syna nenutil do práce chodit. Že se mu tam nelíbí, že ho z práce bolí záda a že to nezvládá.
Nakonec mě vážně přemluvila a synovi jsme umožnili, aby opět skončil. Když nastoupil do dalšího zaměstnání, ani ve snu mě nenapadlo, že skončí na neschopence. A na té byl celý dlouhý rok.
Vyrostl z něho lempl
Celý ten rok jsem syna živil. Jeho jedinou starostí byl počítač. Vstával k obědu, spát chodil pozdě, celé dny nevylezl z pokoje. Strašná pohoda.
Zlobil jsem se na něho, zlobil jsem se na svoji ženu. Když po roce nastoupil již do čtvrté práce a ani ne po měsíci už zase začal házet smutná očka po mámě, že se mu tam nelíbí, pochopil jsem, co se z mého syna stalo.
Kvůli mé ženě z něho vyrostl lempl. Líný člověk, kterého nic nebaví a k ničemu se nedokáže zodpovědně postavit. Dávám to za vinu mé ženě, která ho pořád omlouvala, jako by byl stále dítě. Děsím se, co z něho jednoho dne bude…
Autor: Karolína Nezbedová
