Když s tím za mnou přišel poprvé, byla jsem zásadně proti. Měla jsem pocit, že je na to prostě ještě brzy. Jenže on si nedal pokoj a stále více na mě naléhal. Sliboval mi, jak mi bude se vším pomáhat, jak to bude super. A já nakonec svolila.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Ačkoli jsem byla na začátku jasně proti, nakonec jsem se nechala svým přítelem ukecat a začala se společně s ním snažit o miminko. K mému překvapení to vyšlo asi dva měsíce poté, co jsem přestala brát hormonální antikoncepci.
Sliboval mi hory doly
Když se mě přítel Radek snažil ukecat, byl doslova jako zlatíčko. Pořád mi sliboval, jak mi pomůže, že na to nebudu sama. Sliboval mi hory doly a na mě to po čase začalo platit.
Z miminka měl větší radost on. Já to prostě brala tak, že to přišlo, ale zpočátku jsem se na miminko ani moc netěšila. Stále se ve mně praly pocity, že jsem ho ještě nechtěla. Ne teď.
Přestával se zajímat
Na začátku těhotenství byl přítel jako v sedmém nebi. Pořád za mnou chodil, ptal se, jestli už cítím pohyby, a chtěl mi hladit bříško.
Měla jsem díky tomu pocit, že jsem udělala dobře, když jsem se nechala přemluvit k dítěti. Všechny moje kamarádky už v tomto věku dítě měly. Proč bych tedy měla čekat?
Postupem času jsem ale začala vnímat jeho stále se snižující zájem. Přišlo mi to zvláštní, protože to bylo v době, kdy se miminko skutečně začalo hýbat a byly vidět i cítit jeho pohyby v bříšku. Jenže přítele to najednou z nějakého důvodu nezajímalo.
Jen se tam otočil na patě
Jak se zpočátku dušoval, že mě doprovodí k porodu, když to opravdu přišlo, vykašlal se na mě. Vymluvil se na to, že mu z toho není dobře, a porodní asistentka ho raději poslala ven.
Na naše dítě se přišel podívat asi půl hodiny po porodu, jen se v pokoji otočil na patě a pak zmizel. Jeho vysvětlení bylo, že to přece musí jít oslavit. Z porodnice nás o tři dny později vezla moje maminka, protože přítel údajně pořád někde slavil…
Prožívám peklo, ze kterého nemůžu utéct
Miminko jsem tak brzy nechtěla a svolila jsem jen proto, že mi přítel slíbil, jaká mi bude opora, že mi bude pomáhat a nevím co. Nakonec se ale ukázalo, že mu dítě začalo být na obtíž.
Pořád si na něco stěžoval. Dítě moc pláče. Moc se v noci budí. Doma je nepořádek. Nemám uvařeno. Všechno byl problém, s ničím mi ale nepomohl.
Nakonec to dopadlo tak, že půl roku poté, co se narodilo tolik vytoužené dítě z jeho strany, jsem doma místo přítele našla jen prázdné skříně a vzkaz, že na to nemá. Nechal mě v tom samotnou. Teď jsem na vše sama a prožívám peklo, ze kterého nemám úniku.
Autor: Karolína Nezbedová
