Před svatbou nepoznala jeho rodinu. I tak ale souhlasila, že si ho vezme. Milovala ho nehledě na to, že před ní měl tajnosti. Když konečně na svatbě jeho matku s otcem poznala, pochopila, proč se tak dlouho setkání bránil. A miluje ho možná právě o to víc.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„S Filipem jsme byli spolu tři roky, než mě požádal o ruku. O rodině mluvil jen málo, kdykoli jsem já sama to téma vytáhla, zamluvil ho,“ svěřuje se čtenářka Lenka. „A tak jsem se po čase smířila s tím, že je nikdy nepoznám.“
O to víc Lenku překvapilo, když se její snoubenec rozhodl pozvat rodiče na svatbu. „Řekl mi, že mají své mouchy, ale kdyby je nepozval na tak velký den, nikdy by mu to neodpustili. Z toho, co jsem vypozorovala, měl v tomhle nejspíš pravdu,“ dodává.
Neustále ho jenom ponižovali
Když Lenka poprvé podávala rodičům ruku, nepřipadalo jí na nich nic neobvyklého. Sice jí řekli, že je k podivu, že si bere právě takového nekňubu, jako je jejich syn, ale ona to brala s humorem, považovala to za rodinné pošťuchování.
Jenže po obřadu měla dost příležitostí, během kterých se přesvědčila, že tohle pošťuchování je místy až přehnané. Rodiče totiž Filipa neustále ponižovali a srovnávali s jeho sestrou.
„Filip vystudoval střední školu a pak šel do práce. Ukázalo se, že v rodině, kde jeho o tři roky starší sestra dokončila magisterské vzdělání na univerzitě, to není dost,“ vypráví Lenka. „Filip dělá to, co ho baví. A je v tom dobrý,“ dodává.
„Jeho rodina má ale pocit, že zahodil život. Neustále mu něco vyčítají, před ostatními o něm vypráví trapné historky a říkají věci, které by rodiče říkat neměli. Mají ho rádi, to jsem pochopila, ale takovým jiným způsobem, než je obvyklé.“
Lenka se několikrát pokoušela Filipa zastat, ale rodiče si vždy našli nějaký protiargument, a tak to časem vzdala a snažila se mluvit raději s jinými hosty. I tak ale neustále slyšela, jak Filipovi rodiče jejího muže pomlouvají u ostatních.
Už je nikam nepozveme
Lenka se později po svatbě Filipovi omlouvala, že po něm kdy chtěla, aby jí o rodině vyprávěl. On to chápal a k žádné hádce mezi nimi nikdy nedošlo. I tak se ale cítila provinile.
„Slíbila jsem mu, že už s ním o nich mluvit nebudu, že je nikam zvát nebudeme a budeme se snažit na ně myslet jenom v dobrém. Mají Filipa rádi a pomáhají mu, ale když jsou v jeho blízkosti, mají zkrátka tendenci ho urážet,“ vysvětluje.
Lenka naštěstí ví, že její muž je dokonalý takový, jaký je. Není pravda, že titul je to nejdůležitější. „Filip má velké srdce. Jeho sestru jsem bohužel na svatbě nepoznala, ale nepochybuji o tom, že to je skvělá žena.
Jenže ať je jakákoli, rodiče by ji nikdy neměli takhle upřednostňovat. Podle Filipa to tak bylo už dřív a já si myslím, že to může mít psychický vliv jak na něho, tak na jeho sestru,“ zamýšlí se Lenka.
„Kdykoli si Filip potřebuje s někým promluvit a dostat otcovské rady, kterých není dost ani ve třiceti, může se obrátit na moje rodiče. Ti ho mají rádi a nikdy by o něm neřekli křivé slovo.“
Autor: Shani Maiová
