S manželkou jsme měli velké plány. Bylo krásné vědět, že se na určité věci díváme stejně a přejeme si podobné věci. Pokud šlo o rodinu, oba dva jsme věděli, že jednoho dne chceme mít hodně dětí. Rodina pro nás byla základ a my si chtěli tento náš sen splnit.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nakonec se nám to podařilo. Náš sen už nebyl jen snem, ale proměnil se v realitu. Místo pocitů štěstí, ve které jsme se ženou doufali, se ale dostavilo zoufalství a bezmoc.
Mohla za to naše minulost
Jak moje žena často říká, my dva jsme se hledali, až jsme se našli. Podle ní jsme byli jeden pro druhého stvořeni. A prý za to z velké části mohla naše minulost.
Oba dva pocházíme z dětského domova. Já si svoje rodiče ani nepamatuji, odložili mě už jako miminko. Manželka na tom byla hůře, ta do dětského domova přišla jako pětiletá a sem tam se jí nějaká vzpomínka na opilé rodiče vybaví.
Možná i proto bylo naším společným snem mít velkou rodinu. Spoustu dětí a všechny je zahrnout láskou, která nám dvěma tak moc chyběla.
Jedno, dvě, tři a dost
Zatímco někdo chce jen jedno dítě, pro jiného jsou maximum děti dvě. My jsme od začátku věděli, že těch dětí chceme daleko více.
Okolí se nás snažilo od takového plánu odradit. Prý tři už jsou na tuhle dobu luxus. Nejdříve se nám narodil syn Jakub, o tři roky později dcera Simonka a na třetího potomka jsme si museli počkat čtyři roky. Teprve tehdy se nám narodil další syn Honzík.
Prý jsme se zbláznili
Když byly nejmladšímu synovi dva roky, rozhodli jsme se pro dalšího potomka. Už ve chvíli, kdy jsme měli děti čtyři, nám všichni říkali, že jsme se museli zbláznit.
Se ženou jsme se shodli, že pokud ještě budeme chtít dítě, bude poslední. Osud to ale vymyslel tak, že se nám narodila dvojčata. Doma jsme tak najednou měli dětí šest. Splnil se nám sen o velké rodině, ale čím byly děti starší, tím náročnější to bylo.
Nevím, kudy kam
Přál jsem si velkou rodinu a mám velkou rodinu. Jenže je to náročnější, než jsem si myslel. Chceme dětem dopřát, rozhodně je nechceme šidit třeba na oblečení nebo na dárcích, protože doba je zlá a dnešní děti umí dát ošklivě najevo, že je někdo chudý.
Mám dvě zaměstnání a uvažuji ještě nad brigádou. Domů se chodím jen vyspat. Děti jsou stále náročnější. Chod domácnosti a péče o rodinu stojí více peněz, než začínám být schopen vydělat.
Nedávno jsme s manželkou seděli a já se přiznal, že už nemůžu. Že nevím, kudy kam, protože to bude ještě horší. I žena uznala, že jsme si sice splnili náš sen, rodina je pro nás na prvním místě, ale po finanční stránce to nezvládáme tak, jak by si přála.
Čtěte také:
Jan (60): Manželka se na stará kolena zbláznila. Až vám řeknu, k čemu mě nutí, budete se smát
Mám pocit, že jsem v tomto ohledu rodinu zklamal. Cítím se jako chlap na nic, že nedokážu obstarat manželku a děti. Že často musíme počítat každou korunu a stává se, že před výplatou mám v peněžence třeba jen dvě stovky. Možná lidi okolo nás měli pravdu a my jsme to nevymysleli zrovna šikovně. Svoji rodinu miluji, ale cítím, že nejsem schopný jim dopřát tolik, kolik si zaslouží.
Autor: Karolína Nezbedová
