Jakmile se naskytla první příležitost, na nic jsem nečekala a odstěhovala se z domu. Možná by to daleko lépe vystihl fakt, že jsem z bytu mých rodičů doslova utekla. Důvodem byl můj otec, se kterým už jsem to nadále nezvládala.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Odejít z domu bylo v mých očích jedinou možností, jak konečně začít žít svůj život po svém. Nyní už bohužel vím, že jsem se měla zachovat jinak.
Vždycky jsem se ho tak trochu bála
Kam až sahají moje vzpomínky, tam se pojí ke strachu z otce. Táta by měl být v mých očích hrdina, nejdůležitější chlap na světě. Ten můj se ale bohužel nechoval tak, abych ho mohla považovat za hrdinu, natož abych k němu mohla vzhlížet.
Vždycky jsem se svého táty tak trochu bála. Byly chvíle, kdy jsem se ho bála dokonce víc než trochu. Třeba když se uprostřed noci vrátil z hospody a vzbudil úplně všechny. Doteď mám je příjemné pocity, když si na ty okamžiky vzpomenu.
Nebylo s ním k vydržení
Celý život jsem vyrůstala ve strachu, především pak v obrovském respektu vůči svému otci. Netvrdím, že si kvůli tomu, jak se choval, kdovíjaký respekt zasloužil. Byla to ale moje maminka, která mě vedla k tomu, že si táty musím vážit. Ať už byl jakýkoliv.
Čím jsem byla starší, tím víc se mi jeho chování vadilo. A čím jsem byla starší, tím pro mě bylo těžší neříct nahlas svůj názor. I k tomu mě totiž maminka vedla, tátovi se zkrátka nikdy nesmělo nic říct, nesmělo se mu odporovat.
I když jsem ještě neměla v plánu se odstěhovat, protože vlastně nebylo kam spěchat, s tátou přestávalo být k vydržení. Čím dál víc mi vadilo, jak se choval. Proto jsem začínala přemýšlet nad tím, že z bytu rodičů odejdu a postavím se na vlastní nohy.
Po jedné scéně jsem doslova utekla
Už delší dobu jsem v sobě dusila nepříjemné pocity, měla jsem takovou chuť tátovi říct, co si o jeho chování myslím, ale kvůli mamince jsem to nikdy neudělala.
Po jedné z jeho mnoha scén to vygradovalo natolik, že jsem se jen několik dní poté odstěhovala. Doslova jsem z toho bytu utekla, už jsem to tam s tátou nedokázala vydržet. Zpočátku jsem cítila obrovskou úlevu. Už jsem se nemusela bát, s jakou náladou se probudí nebo jak moc opilý přijde z hospody. Teď už bohužel vím, že jsem svůj odchod uspěchala.
Vyčítám si, že jsem ji v tom nechala
Byla jsem na tátu natolik naštvaná, že jsem se neohlížela na ostatní. Odstěhovala jsem se při první možné příležitosti a nebrala v potaz, že tam mámu nechám s tátou samotnou. To byla velká chyba.
Dokud jsem tam s nimi žila, byla jsem pro mámu jakousi oporou. Ona si sice nikdy neuměla stěžovat, ale moje přítomnost ji určitě držela nad vodou. Jenže najednou jsem byla pryč a ona tam zůstala úplně sama.
Čtěte také:
Romana (23): Představila jsem rodičům svoji novou známost. Reakce mého otce mě rozplakala
Ani ve snu by mě nenapadlo, jak to dopadne. Roky prožité po boku chlapa, který byl sobecký, pro ránu kolikrát nešel daleko, domů se vracel ožralý a dělal neskutečné scény, si na mamince vybraly svoji daň. Až příliš pozdě mi došlo, že to maminka nezvládne.
Nyní se léčí s těžkými depresemi. Nervově se sesypala, po psychické stránce je na tom stále hůře a hůře. Ačkoli vím, čí je to vina, dávám to za vinu sobě. Neměla jsem ji tam nechávat.
Autor: Karolína Nezbedová
