Nešlo si nevšimnout, že to mezi rodiči už nějakou dobu není zrovna ideální. Stále častěji se hádali, dokázali si vjet do vlasů kvůli naprosté hlouposti. Proto mě ani moc nepřekvapilo, když jednoho dne máma přišla s nápadem, že se s tátou rozvede.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
V té chvíli jsem si sice říkala, že je to na houby, ale asi lepší, než aby vedle sebe žili, když si přestali rozumět. To jsem ale netušila, že rozvod rodičů může být takové peklo.
Táta se projevil jako sobec
Doufala jsem, že kvůli dvěma mladším sestrám proběhne rozvod rodičů v poklidu. To jsem se ale bohužel přepočítala.
Jakmile se táta dozvěděl o rozvodu, začal se chovat tak, že jsem ho absolutně nepoznávala. Projevil se jako sobec.
Všechno chtěl pro sebe, na všechno si dělal nárok. Donutil mámu vystěhovat se během jediného týdne, protože byt byl psaný na něj.
Ze vzteku nás proklel
Soud rozhodl, že polovina majetku patří mámě, a přes to se táta nedokázal přenést. Byla jsem v šoku, když v zápalu vzteku mámu, mě a obě sestry proklel.
Ne že bych na nějaká prokletí a tyhle věci věřila. Kdybych ale věděla, co se nám začne dít, možná bych to nebrala na lehkou váhu.
Netrvalo to totiž dlouho a v našich životech se začaly dít hodně zvláštní věci, které jsme si neuměly pořádně vysvětlit.
Smůla se nám lepila na paty
Od rozvodu uplynulo pár týdnů a smůla jako by si na nás snad zasedla. Máma se snažila najít práci, ale všude ji odmítali. Ocitla se bez příjmu a neměla z čeho platit nájem a pokrýt výdaje na starost o sebe a moje sestry.
Uběhlo jen několik dalších týdnů a mojí mladší sestře zjistili vážnou nemoc. Se všemi to zamávalo. Spustilo se kolečko vyšetření, pobíhání po doktorech, nastavování léčby a všeho okolo.
Ani tehdy ale smůly nebylo dost. Tentokrát si totiž smůla zasedla taky na mě. Nebylo žádným tajemstvím, že se s přítelem snažíme o miminko. Když se konečně zadařilo, oba dva jsme z toho měli velkou radost. Před koncem druhého měsíce jsem ale o miminko přišla.
Mohl za to táta?
Nedávno jsme s mamkou seděly nad skleničkou vína a povídaly jsme si o tom, co se nám všechno za poslední měsíce přihodilo. Shodly jsme se, že toho na jednu rodinu bylo až moc.
Dříve jsme si nedaly dvě a dvě dohromady, ale mamku najednou napadlo, že to přece jen možná byla tátova vina. Nejdříve jsem nad tím jen mávla rukou a pronesla, že je to nesmysl.
Jenže později toho večera, když jsem ležela sama v posteli, začalo mi docházet, že možná přece jen bylo na vině tátovo prokletí. Toho dne, kdy v zápalu vzteku prskal na všechny okolo sebe a na nikom nenechal nit suchou, padala z jeho slov opravdu ošklivá přání. Že by za to neštěstí, které nás doprovázelo, skutečně mohl on? Kdo ví.
Autor: Karolína Nezbedová
