Na ten zážitek asi jen tak nezapomenu. Navíc se bojím, že se to bude opakovat, a jen z té představy jsem vyděšená. Přemýšlím, jestli je to normální, nebo jestli bych měla vyhledat pomoc. Zatím jsem o tom zážitku nikomu neřekla. Co kdyby mi nevěřili?
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Ještě nikdy předtím jsem o ničem takovém neslyšela ani nikde nečetla. Na tu noc si ale vzpomínám tak živě, jako by se to stalo včera.
Dcera se naučila chodit k nám do postele
I když jsme naši tříletou dceru Sabinku naučili spinkat v jejím pokojíčku, kde se jí moc líbilo a ráda tam spala sama ve své postýlce, poslední dobou se naučila chodit v noci k nám do ložnice.
Prostě se vzbudila uprostřed noci a přišla se zachumlat mezi mě a manžela. Nevadilo nám to a rozhodně jsme jí to nezakazovali.
Vzbudil mě dceřin hlas
Jednou v noci dcerka opět přišla někdy kolem půl druhé k nám do postele. Probíhalo to jako vždycky. Jen přišla, pohladila mě po ruce a pak si vlezla ke mně pod peřinu. Do minutky usnula.
Později v noci jsem se probudila, protože jsem měla pocit, že slyším dcerku mluvit. A nezdálo se mi to. Dcera byla opravdu vzhůru. Seděla vedle mě na posteli a s někým si povídala.
Byla jsem v šoku
Zeptala jsem se Sabinky, s kým to mluví. Odpověděla mi, že v rohu pokoje stojí nějaká žena a s tou si povídá. Nejdříve jsem si myslela, že jen špatně slyším.
Jenže pak se dcerka otočila zpátky k prázdnému rohu pokoje a povídala něco o pejskovi. Potom hýbala hlavičkou, vypadalo to, jako by přikyvovala. Byla jsem z toho v šoku!
Bude se to opakovat?!
Vzápětí mi dcerka řekla, že ta paní už odešla a že už můžeme jít spinkat. Ulehla do postele, otočila se ke mně zády a během chvíle spinkala.
To já ale nemohla zamhouřit oči. Pořád jsem myslela na to, že si moje dcera s někým povídala. S někým, koho já jsem vůbec neviděla, ale ona údajně ano!
Od té doby na to nemůžu přestat myslet. Děsím se, že se to bude opakovat. Když jsem se ráno dcerky ptala, jestli tu paní už někdy viděla, odpověděla mi, že ne. A tím to pro ni haslo, neměla zájem se o tom bavit. Brala to jako normální věc.
Mám vyhledat pomoc?
Nikomu jsem o tom, co se oné noci stalo, neřekla. Dokonce ani manželovi ne. Bojím se totiž, že by mi nevěřili a měli by mě za blázna. Já ale vím, že se mi to nezdálo.
Měla bych vyhledat pomoc? Je to normální? Nepotřebuje moje dcera odborníka? Nevím, nedokážu se rozhodnout. Nechci ji vystavovat stresu jen proto, že v noci někoho viděla. Nevím, co mám dělat.
Autor: Karolína Nezbedová
