Za poslední roky si Pavel se svojí ženou Miladou neužil zrovna příjemné chvíle. Když se u ní objevil první zdravotní problém, všichni se to snažili brát s rezervou. Jenže k jednomu problému se začaly přidávat další. Pak Milada přišla se zprávou, že má rakovinu v pokročilém stádiu. A tahle informace srazila rodinu na kolena.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
O svém příběhu se nám Pavel rozhodl napsat. Potřeboval se svěřit, kolik let mu manželčino běhání po doktorech a neustálé přibývání diagnóz ubralo. Závěrem svého příběhu nás ale zaskočil a věříme, že takový konec nečeká nikdo z vás.
Začalo to bolestmi hlavy
Pavel a jeho žena Milada jsou rodiče dvou dětí. Dočkali se i krásných vnoučátek. Jenže jak už to tak bývá, děti jsou dospělé, začaly žít svými vlastními životy a na rodiče zbývá stále méně času.
„Moje žena velmi těžce nesla, když se naše děti postupně odstěhovaly,“ svěřuje se Pavel. „Byla z toho hodně přešlá a trvalo, než si zvykla, že jsme v bytě zůstali jen my dva,“ pokračuje.
Je to šest let zpátky, kdy se u paní Milady objevily první zdravotní potíže. Začala si stěžovat na časté bolesti hlavy.
Vychovali jsme je dobře
„Snažil jsem se být ženě nápomocný,“ píše Pavel. „Bolestmi hlavy to neskončilo, za pár měsíců se přidal problém se zvětšenými játry.“
Už tehdy se děti projevily jako dobře vychované, protože rodičům nabídly pomoc. Jezdily jim nakoupit, také na návštěvy chodily častěji.
„Tehdy jsem to ještě neviděl,“ přiznává Pavel. „Ale žena byla spokojená, protože k nám děti i s vnoučaty chodily častěji než předtím a ona se necítila tak sama,“ píše.
Zpráva o jejím zdravotním stavu nás všechny zasáhla
Jednoho dne Milada zdrtila svoji rodinu informací o rakovině v pokročilém stádiu. Něco takového nikdo z nich nečekal a pro všechny to byla obrovská rána.
„Pamatuji si, že jsem několik nocí probrečel,“ nestydí se přiznat Pavel. „Sice už máme svá léta, ale to neznamená, že bych o svoji ženu musel přijít,“ zoufá si.
Rodina se tedy ještě více semkla. Návštěvy dětí byly o to častější, všichni chtěli s maminkou a babičkou strávit co nejvíce času. Milada je udržovala v přesvědčení, že se její čas krátí, a všichni se pomalu smiřovali s nejhorším.
Když vyšla najevo pravda, vyrazilo nám to dech!
„Už ani nevím, jak se to vlastně seběhlo,“ snaží se vzpomenout si Pavel. „Dcera se šla dotázat k lékaři mojí ženy, jak to s ní vlastně je, a především, kolik času jí zbývá. Na tuhle otázku nám totiž Milada nedokázala odpovědět,“ vysvětluje.
Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Lékař se sice nejdříve zdráhal sdělit informace, ctil totiž lékařské tajemství. Až když před ním dcera paní Milady propukla v pláč, že je z maminčina stavu nešťastná a zoufalá, podivil se a mladou paní ujistil, že její maminka rozhodně neumírá. Nemá rakovinu a až na pár potíží, které souvisí s jejím věkem, je úplně v pořádku.
„Nechápal jsem, když mi to dcera volala. Myslel jsem si, že je to nějaká chyba,“ dozvídáme se. „Udeřili jsme na moji ženu a ta s pláčem přiznala, že si to všechno celé ty roky vymýšlela jen proto, aby byla rodina více spolu. Něco takového jsme nečekali a ta pravda nám vyrazila dech,“ netají se Pavel.
V závěru e-mailu napsal, že je chováním své ženy zaskočený a zklamaný. I jemu děti chybí, ale nenapadlo by ho předstírat, že umírá, jen proto, aby byli všichni více spolu.
Autor: Karolína Nezbedová
