Stále nedokážu pochopit, jak k tomu přišli. Přesto nevím, jak svým kamarádům vysvětlit, jak šeredně se ve mně pletou. To, co si o mně myslí, mě uráží a jsem z toho nešťastný. Nedají si vymluvit, že takový nejsem.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Richard se cítí bezmocně. Jeho kamarádi si z něho neustále dělají legraci a osočují jej z něčeho, co vůbec není pravda. Když se proti jejich názoru rozhodne postavit, mají z něho legraci.
Vždycky ve všem až jako poslední
Mám tři starší bratry. Narodit se jako nejmladší byla první věc, ve které jsem byl oficiálně poslední. A tohle označení mě doprovází celý život.
Na hodinách tělocviku jsem zůstával na výběr jako poslední. Na vysněnou střední školu jsem se dostal jako poslední těsně nad čarou.
V partě kamarádů jsem byl poslední, kdo ještě neměl holku. Pamatuji si na to období, bylo to někdy ve třeťáku na střední, kdy všichni spolužáci už randili s dívkami a já neměl ani jediný zářez.
Často jsem byl středem posměchu
Pokud si chtěli z někoho udělat legraci, vždycky jsem to byl já. Takový otloukánek, co si všechno nechal líbit. Měl jsem sice kamarády, ale ti mě kolikrát mezi sebe brali právě jen proto, aby měli z koho si vystřelit.
Poslední dobou se dostávám do středu pozornosti kvůli mylnému přesvědčení mých přátel. Myslí si o mně něco, co je naprosto absurdní. Jenže jim nedokážu vysvětlit, že nemají pravdu.
Jak je to mohlo vůbec napadnout?!
Stále nechápu, jak na to vlastně přišli. A ani nevím, kdy s tímhle přesvědčením přišli poprvé. Když jeden z mých kamarádů prohlásil, že patřím k čtyřprocentní menšině, hodně se mě to tehdy dotklo.
Nejhorší bylo, že se toho zbytek party okamžitě chytil. Najednou všichni měli pocit, že jsem nutně gay. Nevěděl jsem, jak se proti tomu bránit.
Nejsem na kluky, jen prostě nemám štěstí
Rozhodně vím, že gay nejsem. Jsem si tím naprosto jistý. Jak mám ale přesvědčit kamarády, kteří se téhle myšlenky chytili a nedají mi s tím pokoj?
Nejsem na kluky. Přítelkyni nemám jednoduše proto, že nemám štěstí. Holky jako by se mi snad vyhýbaly, přitom si nemyslím, že jsem škareda. Prostě obyčejný chlap, co by rád někoho blízkého, jen osud mu prostě nepřeje.
Začínám se jim vyhýbat
Aniž bych to nějak plánoval, začal jsem se kamarádům vyhýbat. Když přijdou s nápadem, že si někam vyrazíme nebo se sejdeme u někoho z nich doma, hledám výmluvy, abych se s nimi vidět nemusel.
A že by to pomohlo? Ani omylem. Mám pocit, že je to spíše utvrzuje v tom, co si o mně myslí. A moc tomu nepřispívá ani fakt, že stále nemám přítelkyni.
Autor: Karolína Nezbedová
