Z Romana jsem měla motýlky v břiše. Chodili jsme spolu teprve krátce, scházeli jsme se párkrát do týdne a já byla před každou naší schůzkou nervózní jako patnáctka. Moje máma nade mnou kroutila hlavou. Prý jestli jsem se nevrátila do puberty, když kvůli chlapovi takhle vyvádím. A měla pravdu – z Romana jsem byla opravdu úplně vedle.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Nikam jsme nespěchali. Scházeli jsme se buď u mě v bytě, nebo u něj. Vždycky jsme si užili, strávili spolu nějaký čas a pak se každý odebral k sobě. Později se Roman zdržel třeba přes noc. Byla jsem zamilovaná až po uši. Fakt taková ta láska, kterou prožíváte v pubertě, a když dospějete, máte pocit, že už ji nezažijete. A mně se to vážně dělo!
Brali jsme to tak, jak to přicházelo
Romana jsem poznala díky obrovské náhodě. Vrazila jsem do něj v obchodě nákupním košíkem. Byla jsem zabraná do telefonu, kde jsem se zrovna skrze zprávy rozcházela s přítelem a nedávala pozor. Štrádovala jsem si to obchoďákem a najednou bum. Zezadu jsem košíkem vrazila do vysokého sympaťáka.
Nejdříve se naoko tvářil naštvaně. Abych se dostatečně omluvila, pozvala jsem ho na kafe. Už toho odpoledne se prolomily ledy. Můj rozpadající se vztah, ukončený srabácky přes smsky, byl u konce. A Roman byl takový sympaťák, že se mi hned zalíbil.
Zpočátku jsme to brali tak, jako to přicházelo. Nejdříve jsme se scházeli jen jako kamarádi. Trochu spolu flirtovali, sem tak proběhl nějaký ten dotek. Později došlo na první milování. A v porovnání s mým bývalým to bylo úplně jiné kafe.
Chovala jsem se jako puberťačka
Roman mě dostal do kolen. Kdykoli jsem s ním měla mít rande, cítila jsem se jako tehdy v pubertě, kdy jsem prožívala první velkou lásku a před každou schůzkou jsem měla motýlky v břiše.
Moje maminka si ze mě dělala legraci. Prý jsem se vrátila do telecích let a chovám se jako puberťačka. Měla pravdu. Pořád jsem jí o Romanovi básnila, fakt jako zamilované mladé střevo.
Rozhodli jsme se k dalšímu kroku
Asi po třech měsících, kdy jsme se scházeli jednou u mě a jednou u něj v bytě, mě napadlo, že by stálo za to posunout náš vztah o kousek dál.
Navrhla jsem Romanovi společné bydlení a byla v sedmém nebi, když s mým nápadem souhlasil. Přestěhovala jsem si věci k němu – nejdříve na zkoušku, stále jsem platila svůj byt. Kdyby náhodou.
Naprosto se mi znechutil
Netrvalo dlouho a přítel, ze kterého jsem byla jako u vytržení, se mi pořádně zprotivil. Doteď nechápu, jak jsem si toho mohla nevšimnout.
Začalo mi vadit, co dělá v posteli. Přišlo mi to nechutné. Romanovi totiž nedělalo problém usnout v ponožkách, které měl celý den na nohou. Také měl v oblibě brát si do postele jídlo, které mu tu a tam spadlo a drobečky nebo třeba šmouhy od hořčice pak zůstaly na prostěradle.
Nejsem žádný hnidopich a ledasco snesu. Ale když si přítel jednou do postele lehnul v modrákách, ve kterých přišel z práce, špinavých od šmíru a smradlavých od kouře, to pro mě byla konečná. Sbalila jsem si věci a doslova utekla. A taková to byla velká láska!
Autor: Karolína Nezbedová
