Městečko Attica na severu státu New York dnes působí jako klidné místo. V roce 1971 však nechvalně proslulo kvůli nejkrvavějšímu povstání vězňů v historii Spojených států. V září toho roku eskalovala dlouhodobá frustrace trestanců ze zdejší věznice, kteří se snažili upozornit na rozsáhlé porušování lidských práv za mřížemi.
1281 vězňů tehdy drželo jako rukojmí 39 dozorců, na protest proti strašlivým podmínkám ve zdejším nápravném zařízení. Povstání ukončila až brutální policejní razie. Čtyřdenní vzpoura vězňů začala 9. září 1971. Improvizovaných zbraní se tehdy chopila více než polovina vězeňské populace.
Jejich snahy a výzvy ke zlepšení životních podmínek zůstávaly již měsíce bez odezvy. A tak se rozhodli vzít věci do vlastních rukou a bojovat za svá práva. V naději, že s nimi bude stát vyjednávat, si vzali jako rukojmí zdejší zaměstnance.
Vězni si stěžovali na rasovou zaujatost a špatné podmínky
Nápravné zařízení Attica mělo pojmout 1600 vězňů. V době povstání v roce 1971 jich zde však bylo asi 2200. Věznice byla zoufale přeplněná, a přidělované zásoby tak zkrátka nestačily. Vězni dostávali pouze jednu roli toaletního papíru na měsíc a možnost osprchovat se byla pouze jednou za týden.
Dozorci vězňům cenzurovali veškerou poštu, často se k nim dopisy od rodin vůbec nedostaly, zvlášť když byly v cizím jazyce. Rasismus byl všudypřítomný, bílí dozorci byli vůči afroamerickým vězňům či Portorikáncům zaujatí. Neexistovala žádná svoboda vyznání.
Podle serveru All that‘s interesting situaci později popsal jeden historik: „Vězni trávili ve svých celách čtrnáct až šestnáct hodin denně, četli jim poštu, omezovali četbu a návštěvy rodin. Lékařská péče byla velmi zanedbaná a systém podmínečného propouštění nespravedlivý. Rasismus byl všude.“
Po marných pokusech vězňů o vyjednávání se státními úředníky tak bylo jen otázkou času, kdy toto napětí vyvrcholí a pověstný pohár trpělivosti přeteče. Stalo se tak právě 9. září 1971.
Vězni se prý i obávali o svou bezpečnost, proslýchalo se, že byl dozorci v jiném zařízení zabit politický vězeň a mluvilo se o tom, že se místní dozorci chystají na mučení dvou vězňů.
Vzpoura v Attice začala a trvala 4 dny
Nepokoje začaly krátce po rozbřesku, když byli vězni na cestě na snídani. Malá skupinka přemohla stráže a prorazila chatrnou bránu, která vedla na centrální část dvora, známou jako Times Square. Díky tomu získali přístup do všech vězeňských bloků s celami.
Původně malá skupina se během chvilky rozrostla na 1281 nespokojených vězňů. Pomocí improvizovaných zbraní začali útočit na vězeňské důstojníky, kteří se marně snažili přivolat pomoc. V zastaralém zařízení byl počet hovorů na telefonní lince limitován na jeden.
Vězni vypálili vězeňskou kapli a převzali kontrolu nad jednotlivými bloky. Jako rukojmí si vzali 39 dozorců a zaměstnanců vězení. Jeden strážný a tři vězni byli při počátečních nepokojích zabiti.
Státní policie za použití slzného plynu a samopalů získala kontrolu nad třemi ze čtyř bloků ještě to dopoledne. Ozbrojení vězni však pečlivě střežili velký dvůr – cvičiště – obklopený vysokými zdmi, kde drželi svá rukojmí se zavázanýma očima.
33 požadavků na zlepšení vězeňského života
Vůdci povstání sepsali dohromady seznam třiatřiceti požadavků, včetně zlepšení životních podmínek a hygieny, větší náboženské svobody, zlepšení lékařské péče, ukončení cenzury pošty a rozšíření telefonních privilegií. Mezitím si mezi sebou rozdělili povinnosti. Někteří z vězňů sloužili jako ostraha, jiní dostali funkci zdravotníků, další byli zástupci pro vyjednávání.
Vězni si také vyžádali konkrétní osoby, aby sloužili jako vnější pozorovatelé a vyjednavači a pomohli jejich rozhovorům. Patřili mezi ně právník William Kunstler, komentátor New York Times Tom Wicker, ministr Louis Farrakhan a spoluzakladatel Strany černých panterů Bobby Seale. Zatímco někteří pozvání odmítli, jiní, jako třeba Seale, se s vězni setkali.
Newyorský komisař Russell Oswald nakonec souhlasil s 28 požadavky. Ačkoli tak jednání pokročila, požadavkům vězňů na amnestii za vše, co během vzpoury udělali – a některé další žádosti – vyhovět nechtěl. V noci 12. září se Oswald i guvernér státu New York Nelson Rockefeller rozhodli, že ke znovudobytí vězení je potřeba síla a povolali Národní gardu.
Násilné znovudobytí vězení
V pondělí 13. září bylo vězňům přečteno ultimátum, které je vybízelo, aby se vzdali. Vzbouřenci odpověděli přiložením nožů na hrdla rukojmí. Nad nádvoří proto byly vyslány helikoptéry se slzným plynem a dovnitř vtrhla policie a příslušníci nápravných zařízení se zbraněmi.
Pálili bezhlavě do všech
Do oparu slzného plynu vypálili tři tisíce nábojů, které zabily 29 vězňů, 10 rukojmí a zranily dalších 90 lidí. Většina byla zastřelena při počáteční brutální palbě, někteří vězni však byli zabiti i poté, co se vzdali. Mnoho dalších bylo surově zmláceno.
Po tomto krveprolití úřady nejprve uvedly, že rukojmí zabili vězni tak, že jim podřízli hrdla nožem. Pitvy však ukázaly, že byla obvinění falešná a všech deset rukojmí zastřelila při zásahu policie.
Pomsta na vězních
Povstání v Attice bylo nejhorší vězeňskou vzpourou v dějinách USA. Celkem zemřelo 43 lidí, včetně zabitých na počátku nepokojů. Týden po skončení vzpoury se policie pustila do násilných odvet vůči vězňům.
Hromadná žaloba
Nepokoje ve věznici nakonec vedly k celonárodním demonstracím na podporu práv vězňů. Vyvolaly také vyšetřování Kongresu a hromadnou žalobu za 2,8 miliardy dolarů, která zastupovala všechny zúčastněné vězně.
Trvalo neskutečných 18 let, než se žaloba dostala k soudu, a dalších 5 let, než bylo rozhodnuto o vyrovnání v podobě 8 milionů dolarů, které byly nerovnoměrně rozděleny mezi asi pět set vězňů. Rodiny zabitých důstojníků byly odškodněny státem.
Čtěte také:
Březen podle astrologů: V některé dny se vám vyplatí zariskovat, jindy raději držte emoce na uzdě
Celé povstání nemělo na vězeňský systém v USA zdaleka takový dopad, jak někteří aktivisté doufali. Ačkoli byly zavedeny určité změny, mnoho požadavků vězňů na lepší podmínky bylo ignorováno nebo zavedeno a později zrušeno kvůli éře „tvrdého zločinu“ v 80. a 90. letech 20. století. Není proto divu, že aktivisté i vězni dnes bojují za stejné věci jako tehdy.
Zdroj: allthatsinteresting.com, cbsnews.com, history.com
Autor: Michaela Pauerová
