Světlo ženy od Romaina Garyho

světloženy

Tato kniha významného francouzského spisovatele mě maximálně pohltila pro své myšlenky týkající se hluboké a vášnivé lásky, které nutí člověka se na chvíli zastavit a zamyslet se nad nimi. Prožít znovu ten pocit, jaké to je, když se zamilujete… a skutečně milujete.

Ne, teď nebudu následující řádky věnovat recenzi na tuto knihu, to až v některém z dalších článků. Nedalo mi to, abych si ty nejdůležitější a nejkouzelnější myšlenky nevypsala a nepodělila se o ně dál. Věřím, že si je zamilujete stejně tak jako já.

Tak tedy začínáme.

1.

Zažíval jsem chvíle paniky a prázdnoty, ozvěny smíchu, vzplanutí vzpomínek, únava se přehrabovala ve stoce paměti a na povrch vyhazovala útržky štěstí. Zbytek byly obavy a výčitky. Každá uplynulá minuta vypadala jako vyrvaná zkamenělému času. Nejdřív jsem sundal hodinky a dal je do kapsy, ale bylo to ještě horší. Připnul jsem si je zpátky na ruku. Bylo šest hodin. Netušil jsem ani, jestli už to začalo, nebo skončilo. V té chvíli jsem měl být daleko nad oceánem, kdesi za místem, kterému piloti říkají bod, odkud není návratu.

2.

Nejsem opilý. A miluju jednu ženu…. Tak jako je možné milovat ženu… někdy.

3.

Lidi vždycky přehánějí. Namlouvají si, že je konec. Poslouchají zadýchanou indiánskou flétnu. Žijí sami, aby si dokázali, že to jde. Ale na někoho cizího se dívají, jako by to ještě bylo možné. A ještě vám prozradím, že vím i tohle: dva nešťastní ještě nejsou zárukou toho, že spolu budou šťastní. Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho… nepřišel jsem sem žebrat….

4.

… Nechci být jako hračka rozbitá na kousky, Micheli. To je ponižující. V určité chvíli člověk narazí na otázku důstojnosti. Běž, jeď daleko, jak jsi mi to slíbil. Tam. Hlavu nech tady, doma. Neutápěj se v neštěstí, nemysli jenom na mě, nechci ti hlodat v hlavě… musím tě opustit. Budu ti jinou ženou. Běž za ní, najdi ji a dej jí to, co já ti nechávám, ať to přetrvá. Bez ženskosti ty hodiny a roky vytržení, tu surovost, které se tak lichotivě a pompézně říká “osud”, nedokážeš přežít. Se vší svou láskou doufám, že ji potkáš a že přijde na pomoc tomu, co z našeho vztahu nemůže, nesmí zemřít. Nezapomeneš tím na mě, “nezradíš mou památku”, jak říkají nábožně ti, kteří svou zbožnost vyhrazují smrti a beznaději. Vůbec ne! Bude to naopak oslava, záruka přetrvání na truc tomu všemu, co nás pošlapalo. Doložení nesmrtelnosti. Musí ti pomoc zhanobit neštěstí – “nauctívali” jsme se ho po celá tisíciletí až dost. Příliš ochotně a pokorně skláníme hlavu před tím, co s námi zachází tak lhostejně a barbarsky. Pro mě je to otázka ženské hrdosti. Skoro až přežití. Vzpoura, způsob, jak bojovat za čest, odmítnutí nechat se potupit. Běž za tou neznámou sestrou, řekni jí, jak moc ji potřebuju. Odejdu, ale přitom chci zůstat ženou….”

5.

O co tady vlastně jde? O instinkt lovce? Tak to jste na špatné adrese, tady to není – pokud vůbec někde… Tady nic nenajdete. Ani záchranný kruh….”

Vešel jsem a vzal ji do náruče. Cítil jsem její nehty v týle. Vzlykala. Věděl jsem, že nejde ani o mě, ani o ni. Šlo o nouzi. Byl to jen okamžik vzájemné pomoci. Oba jsme potřebovali zapomenout, odpočinout si na cestě, než svá zavazadla plná nicoty poponeseme zase o kus dál. Ještě jsme potřebovali překonat poušť, kde každý odpadlý kus oblečení rozděluje, oddaluje, týrá, kde pohledy uhýbají před nahotou, a nejen tělesnou, a kde ticho hromadí své kameny. Dvě bytosti na útěku, vzájemně se podpírající svým osaměním, a život čeká, až to přejde. Zoufalá něha, která je jen potřebou něhy. Tu a tam jsme v přítmí hledali pohledem oči toho druhého, abychom se ubránili nevolnosti.

6.

Strávil jsem pár minut představami o zařízení, kde by vás zbavili všech vašich běžných záležitostí, svědomí, výčitek, vzpomínek, děsů, a kde by otočením několika knoflíků udělali z člověka nepopsaný list. Neměl jsem sebemenší naději se z toho dostat sám a důvod byl prostý: miloval jsem příliš na to, abych byl schopen dál žít sám se sebou. Bylo to naprosto fyzicky nemožné – všechno, co mě dělalo mužem, zůstalo u jedné ženy. Věděl jsem, co se o nás občas, skoro vyčítavě, říkávalo: “Žijou výhradně jeden pro druhého.” Mrzel mě přídech zahořklosti, nedostatek šlechetnosti, chladná lhostejnost ke vztahu dvou lidí. Každá šťastná láska hraje za naše barvy: měla by mít miliony příznivců. Vše, co nás rozjasňuje, obohacuje naše sourozenectví. Radost dítěte nebo něha milostného páru svítí pro všechny, vždy mají své místo pod sluncem. Milostná beznaděj, která ztrácí naději v lásku, to je moc zvláštní protimluv.

7.

Dobře vím, že když se my dva, vy a já, neznáme, vypadá jako možné úplně všecko…. Taky jsem toho dost prožil, abych se naučil mít se sakra na pozoru před bílými místy, kam si člověk může napsat, co se mu zlíbí…. Správně si myslíte, že vám nebudu vyprávět o lásce ani o přátelství… jen o vzájemné pomoci…. potřebujeme…. se rozptýlit, oba dva… to je ono, rozptýlení… abychom zapomněli.

8.

Někdy se hold nepotkají ti praví. Já to zažila. Ty taky. Jak bys chtěl poznat správného od špatného, když tě užírá samota? Někoho potkáme, snažíme se z něj udělat zajímavého, úplně ho přetvoříme, od hlavy až k patě ho oblékneme do dobrých vlastností, zavíráme oči, abychom ho lépe viděli, snaží se vypadat jinak, my taky, když je krasavec a blbec, připadá nám chytrý, když se mu zdá hloupá, přijde si chytrý, když si všimne, že má povislá prsa, objeví v ní osobnost, když ona začne cítit, že je buran, řekne si, že mu  musí pomoct, když je to nevzdělanec, ví toho dotyčná dost za oba dva, když to chce ve dne v noci, říká si, že ji miluje, když tomu moc nedá, říká si, že to přece není to nejdůležitější, když je lakomý, tak proto, že měl těžké dětství, když je sprosťák, tak proto, že se nepřetvařuje, a takhle dál a dál, hlava nehlava se popírá, co je zjevné, i když to bije do očí, a tomu s říká vztahové problémy, přičemž největší problém ve vztahu nastává tehdy, když už není možné si vymýšlet jeden druhého, takže přichází smutek, zášť, nenávist, střepy, co se pokoušíme držet pohromadě kvůli dětem nebo jednoduše proto, že pořád dáváme přednost svrabu před samotou. Víc na tom není.

9.

To, co vztah rozkládá, ho nakonec jedině zpevní. Potíže, které dva lidi rozdělují, je nakonec sblíží, a když ne, tak potom k sobě nepatřili. Dva nešťastníci, co špatně přehodili výhybku a octli se spolu….

10.

…. Chtěl jsem ti jen říct, že když jsi dal ženě úplně všecko, je to nevyčerpatelné. Představovat si, že všecko skončilo, když jsi přišel o jedinou ženu, kterou jsi miloval, znamená, že jsi nemiloval dost. Zčásti jsem v koncích… zčásti věřím. Nezlomně. Vrátí se.

11.

Před chvílí jste, milý pane, mluvil o vzájemné pomoci. Vaši nabídku přijímám. Mezi námi je cosi nemožného, můžeme se o to podělit. Nevím, co bych bez vás těch posledních pár hodin dělala. Ukážu vám to z větší blízkosti. Miluju muže, kterého už nemiluju, a tak se ho pokouším milovat ještě víc….

12.

Myslím, že ve mně dřímá něco z darebáka: pořád jsem neztratil chuť být šťastný. Samozřejmě jsem vyčerpaný, nervy mám na prasknutí… a vy. Nevím, co je to ženskost. Možná je to jen způsob, jak být mužem. Ale muž bez ženy i žena bez muže dýchají do zbylé poloviny svého života, dokud se nenafoukne a nevyplní všechno místo. Neštěstí dělá moc dobře svou propagandu: nezávislost, nezávislost. Muži, ženy, státy, všichni jsme se nakazili nezávislostí tak, že místo nezávislosti jsme dosáhli nákazy. Příběhy o churavějících a zmrzačených, kteří se vracejí do života, povyšují churavění a zmrzačení na životní pravidlo. Bravo. Měli by dostat řád za zásluhy prokázané umělému dýchání. Už jsme nad přírodou triumfovali tolikrát, že jako správný způsob dýchání klidně můžeme uzákonit dušení. Jediná lidská hodnota nezávislosti spočívá v jejím sdílení. Když si nezávislost necháváme sami pro sebe, trouchnivíme rychlostí osamělých let.

13.

Pár znamená, že muž žije ženou a žena mužem.

14.

Odkdy přestáváme být nešťastnou ženskou a stává se z nás potvora?

15.

“Láska rozumí všemu, má na všechno odpověď, všechno vyřeší, jen jí dát volný průchod. Stačí si předplatit lítačku a přestoupit.”

“Opravdu jsem ho milovala, deset let. A když už jsem ho nemilovala, snažila jsem se ho milovat ještě víc. Chápete to?”

“Pocit viny. Člověk cítí hanbu. Nechce si to připustit. Bojuje. Čím míň miluje, tím víc se snaží. Občas tak usilovně, že se z toho začne dusit. Ostatně, těm nahoře se nelíbí ani tak naše výhry nebo prohry, ale nádhera našeho úsilí.”

16.

Člověk se brání, jak to jde. Ale jestli jednou přestanu milovat, tak proto, že už nebudu mít plíce. Jste tu, je tu i světlo ženy, neštěstí přestává být vlastností života. Je pět hodin ráno, určitě už je po všem, nezůstal kámen na kameni a to znamená jen jediné: přišel čas stavět. Když se všechno zhroutí, nastává chvíle, kdy je všechno nedotčené.

17.

Každodenní život je složitý, přibližujeme se krůček po krůčku, po milimetrech. Odjakživa se jeden k druhému plazíme. Momentálně nejsi sebou. Jsi jí. Dokonce bych řekla, že už se nejedná jen o ni nebo o tebe, ještě míň o mě, ale o urputný boj. Vedeš jakýsi divoký zápas za lidskou čest. Odmítáš porážku. Zatínáš pěsti. Vím dobře, že se jedná o nás o všechny, jako pokaždé, když se má skoncovat s neštěstím.

18.

Ale řekni mi, kdo by v tomhle věku s tebou takhle mluvil? Kdo by se odvážil? Kdo by se dnes odvážil odvolávat se na nepřetržitost, spojitost? Kdo by se ti odvážil říct, že čest, mužnost, smysl a odvaha být mužem je žena? Ještě jednou opakuju, nechci po tobě, abys mě snad milovala: mluvím s tebou o sourozenectví. Žádám tě o to, abys stála vedle mě při znesvěcení neštěstí. Není vyšší oslava lidství. Žena, muž – vržené kostky zlomí náhodu. Potřebujeme hodně zbožnosti, abychom se znovu našli mezi všemi těmi falešnými katedrálami.

19.

Než vznikne přátelství, nějakou dobu to trvá. To nepřichází ze dne na den. Jsou k tomu potřeba společné vzpomínky, zvyky.

20.

Mám za to, že na sobě musíme neustále pracovat. Vždycky je co zlepšovat. Druhý dech má v sobě hodně odvahy, a to z ohleduplnosti nemluvíme o třetím ani čtvrtém. Je potřeba neustále posouvat hranice výdrže, světový rekord je jen iluze – pokaždé můžeme být ještě lepší. Nebrat ohledy na své útrapy, v tom to spočívá.

21.

“Vědělas dobře, že bez tebe nedokážu žít, a tím jsi jí udělala hodně místa. Nikdy jí už o tobě nebudu povídat, jak jsem ti slíbil, protože jsi jí nechtěla věšet na krk nějakou další, nechtělas jí vnucovat své záliby a zvyky, přála sis, aby nebyla ničím svázaná. Schovám všechny fotky i věci, které jsi měla ráda, a neubudu žít ze vzpomínek. Provždy mi bude stačit, když uvidím lesy, pole, moře, světadíly, svět, abych miloval ten kousíček, který mi z tebe zbyl. Tak rychle to uteklo a do takové dálky uletělo. Vzpomínáš na ty dva olivovníky ve Valldemose, propletené tak, že nebylo nožné rozeznat jeden od druhého? Rozťali nás sekerou. Cítím bolest, samozřejmě, hlavně v pažích a v prsou, všude tam, odkud tě vyrvali, bolí mě oči a rty, všechno, kde po tobě zbývá prázdno, ale z toho hlubokého a nesmazatelného otisku se teď stala svatyně pro ženu, v níž je všechno přichystané ji přijmout, požehnat íjí a dát ji lásku. Je tady, dívá se na tebe, aby viděla, kdo jsem, odkud přicházím, z čeho jsem stvořený. Bojí se, potřebujeme čas, ještě jsme si jeden druhému trochu cizí, váhaví, nejistí, zatím nám chybí neshody, spory, konflikty, ještě jsme neobjevili své vrtochy, vady a nízkosti, všechny ty nesoulady, které nám umožní lépe se jeden v druhém vysochat, utkat vztahy, sladí se, postupně přijmout tvary toho druhého, aby tam, co chybí jednomu, něha přidala z toho, co chybí druhému….”

V přítmí jsem viděl siluetu, zdvihla ruku a dotýkala se mých rtů, jako by v mém dechu byla skrytá nevím jaká síla, jež by se dala předat, nevím jaká slabost, která nemůže selhat.

22.

Možná se objeví nové světy, hlasy, které ještě nikdo neslyšel, štěstí, které nebude chutnat po rtech, nějaká dosud nepoznaná radost, naplnění, které nebude výhradně světlo ženy, ale já žiju jen z naší nejstarší ozvěny. Člověk žije jen z toho, co nemůže zemřít. Noci přicházejí v míru, nechávají mě s ní sdílet trochu jejího spánku. Jakmile zavřu víčka, všechno je zase jako dřív. Ve dne mám za parťáka oceán – jedině oceán má hlasové vlohy vhodné k tomu, aby mohl hovořit jménem člověka.

Výroky převzaty z knihy “Světlo ženy” od Romaina Garyho, jež vydalo nakladatelství Plus v Praze v roce 2018

Zdroj Foto: Pixabay