Auto, nejlepší kamarád!

Po třinácti letech jsem sedla za volant. Vždycky jsem se strašně bála řídit a radši jsem se trmácela autobusem. Milionkrát jsem si nadávala, že jsem takový srab a nejsem schopná se toho nesmyslného strachu zbavit a začít řídit.

Umíte si představit, když je léto, teplota se vyšplhá na dobrých třicet pět stupňů, každý se potí a sedět nebo stát v přeplněném autobuse je tedy opravdu zážitek! Několikrát se mně stalo, že si vedle mě sedla korpulentní paní, která sotva dýchala, a přitom se na mě nepříjemně lepila! Celá otrávená jsem přišla domů a moje první cesta vedla do sprchy.

Nebo když byla zima, mráz nepříjemně zalézal až pod nehty a milý autobus ani po půl hodině nikde! Když pak dorazil, tak si pan řidič vytáhnul svačinu a další půl hodinu svačil! A takových zážitků za ty roky mám mnoho. A tak jsem se jedno dne rozhodla, že si pořídím auto.

No, jenže jaké? Chtěla jsem malé, takové, abych se všude vešla a mohla si zaparkovat, kde to je pro mě nejlepší. Tak jsem se jela podívat do bazaru. Pán prodejce byl ze mě asi dost v šoku. Když mi totiž nabídnul vážně malé auto, já jsem se zhrozila, jak je velké. Nakonec mě „ukecal“ a já jsem si to malé auto koupila.

Jenže…tím, že jsem tolik let neřídila, jsem si rozhodně netroufla jet přes celou Prahu s mým novým autem domů. Takže jsem se s nimi domluvila a auto mi dovezli skoro domů. Musela jsem je tam hodně pobavit, protože jsem zaslechla komentáře typu – proč si kupuje auto, když neřídí? No jo, blondýna! A já si řekla – no jo chlapi!

A tak mi asi tak týden, můj nový červený poklad, stál před domem. Postupně jsem se s ním začala seznamovat a zjistila jsem, že to vlastně není nic těžkého! Každý den jsem jezdila delší a delší trasy, až jsem se odvážila jet do práce. A už to tak zůstalo. Neumím ani popsat jak se mi ráno dobře vstává, protože nemusím pospíchat a hlídat hodiny, aby mi neujel autobus.

Nemohu říct, že jsem dobrý řidič, k tomu mám ještě daleko a myslím si, že za ty dva měsíce, co řídím, bych byla bez bodů! Naštěstí takové ty mé přešlapy nikoho neohrozily. Ale i tak jsem na sebe pyšná! Všechno je jen o sebedůvěře a hlavně se nenechat v dnešním světě bezohledných řidičů, ničím otrávit. A že jedu občas pomaleji? Tak ať! Kdo spěchá, ještě nikdy nevyhrál!

Mnohokrát jsem se pustila do diskuze s muži, kteří opovrhují ženami za volantem. A přitom jsou to mnohdy opravdu dobré řidičky! Takže to rozhodně není o tom, zda auto řídí muž či žena. Zkrátka k tomu musíte mít vlohy a taky velkou dávku sebedůvěry. Všechny mé kamarádky jsou aktivní řidičky a několikrát jsem s nimi jela a musím uznat, že jezdí dobře. Takže teď do skupiny žen – řidiček patřím i já a jsem na to náležitě hrdá!

Takže milé dámy, pokud máte stejný problém, jako jsem měla já, nejdůležitější je, zbavit se strachu a hlavně si věřit. Jsme od přírody inteligentní a vnímavé bytosti, takže vše s lehkostí zvládneme!