Čas od času se každý z nás alespoň jednou v životě ocitne v roli hlídací bábi a naskytne se mu tak jedinečná možnost vyzkoušet si, zda umí v dané situaci rychle reagovat.
Jednou, když jsem byla ještě malá, jsem dělala chůvu a díky této zkušenosti pak už dlouho ne…. tedy alespoň do doby, než jsem si pořídila svoje vlastní děti.
A jak to všechno začalo? To se totiž takhle jednoho letního večera mí rodiče spolu s tetou a strejdou rozhodli, že si po dlouhém čase tráveném u rodinného krbu trochu povyrazí mezi lidi a maličko se pobaví se. A já? Jakožto nejstarší potomek, jsem byla pasována na chůvu a pověřena tím nejtěžším úkolem tj. hlídáním dvou nedospělých capartů. Do onoho večera jsem však ještě netušila, co mi všechno osud přichystal, a čím mě hodlal bohužel nemile překvapit.
Rodiče odjeli a já osiřela spolu se svým mladším bráchou a sestřenkou v nezvykle opuštěném domě. Hodinové ručičky běžely jak o závod, ale prckové né a né usnout. Pořád se zajímaly o naprosto jiné věci, a spánek mezi ně rozhodně nepatři.
„Tak a teď vám povím pohádku na dobrou noc, a pak alou do postele!“ Zavelela jsem, neboť už se mně chtělo spát.
„Né, my chceme něco strašidelného!“ odporovali.
„No, a pak místo spaní se budete bát, ne?“
„Nééé!!!!“ křičeli jeden přes druhého a loudili.
„Tak dobře, ukecali jste mě. Ale pak už se bude spát!“ Nedala jsem se.
„Dobře, dobře!“ slibovali, jen abych už začala se slibovaným vyprávěním.
„Tak tedy: Slyšela jsem, že po světě chodí jeden krvelačný člověk dychtící po krvi zlobivých dětí, jež odmlouvají se spaním, to pak obchází stavení těchto dětí a ve spánku jim saje krev.“ Spatřila jsem jejich otevřená ústa do údivu a pokračovala jsem potichu dál. „Někteří rodiče ho spatřili a popisují ho jako muže střední postavy, shrbeného až k zemi. A jeho obličej? Ten má zahalený, aby mu nebylo vidět do příšerných očí bez známek jakéhokoliv soucitu. Vždy, když přicházel pro své nevinné a bezbranné oběti, bylo slyšet pomalé, plíživé šoupání jeho bot…..“
Víc jsem však nestihla už říct, neboť pod okny se ozval šramot podobající se tolik zvuku líčenému v mé povídačce. Zvuky neustávaly, naopak sílily. Dosud spící hlídač se rozštěkal a né, a né ustat ve své činnosti. V pokoji nastalo hrobové ticho. Obě děti pohltil obrovský strach, ani já jsem v tom okamžiku nebyla žádnou světlou výjimkou.
Všichni jsme byli potichu jako myšky a naslouchali tajemným zvukům hlasitého dupotu pod oknem našeho pokoje.
Má bujná fantazie začala pracovat na plné obrátky a při představě, že by tam mohl nohama šoupat cizí chlap se zbraní v ruce, šly na mě pomalu mrákoty. Brácha se sestřenkou se mě drželi zuby nehty, nechtěli se mě za žádnou cenu pustit, v očích se jim leskl strach a beznaděj.
„Přišla si pro nás ta obluda!“ Natahovali s pláčem na krajíčku.
„Ale kdepak, to jsou jen hloupé povídačky!“ Snažila jsem se je malinko uklidnit, ale hlas se mi chvěl víc než jsem chtěla, takže jsem je asi moc nepřesvědčila.
„A kdo je teda venku, když ne ona?“ Hned chtěli vědět.
„Raději zhasnu, a půjdu se podívat.“ Jak jsem řekla, tak jsem i udělala. Bojácná ratolest zalezla pod postel. Blížila jsem se k oknu, otevřela žaluzie a jediné, co jsem v tu chvíli s určitostí věděla, bylo, že mě mrazilo v zádech a můj strach sílil.
Pes chvíli štěkal, chvíli kvičel bolestí a člověk nevěděl, co si o tom všem má myslet. Za sklem se rozprostírala černočerná tma, nic nebylo vidět, vše až na výjimky spalo. Hrozila jsem se myšlenky, co bych dělala, kdyby se náhle přede mnou za oknem objevila cizí tvář. Asi bych měla infarkt!
„Tak co? Vidíš něco?“ Tázali se malí hrdinové z pod postele.
„Ne, nic nevidím! Jdu ven!“
„Ne, to nemůžeš, bojíme se!“ Ozývala se dvojhlasná hysterie plná zoufalství.
„Tak já půjdu! Zamkněte za mnou a nic se vám nemůže stát!“ Můj brácha ač nerad, přec se vzchopil jako opravdový chlap a hned za mnou zamknul.
Ocitla jsem se v absolutní tmě, v ruce vybavená paličkou na maso a ruční baterkou. Šla jsem pomalu k psovi vydávajícího divné zvuky, nebylo vidět ani na krok.
Užuž jsem skoro byla u toho obávaného místa, a mě hned problesklo hlavou, co tam asi uvidím, až naplno rozsvítím baterku.
Dřív než jsem ji rozsvítila, jsem se s paličkou připravila na případný útok. Blick! Světlo jsem namířila do oněch míst, na těžko popsatelnou spoušť a ve stejném okamžiku mi palička vypadla z ruky. Nebylo to však hrůzou, ale naopak úlevou!
U zlatého smrčku se zčista jasna objevila asi tak dvou metrová, hluboká díra a na jejím dně skuhral náš pes, plně ponořený do zápasu s malým ježurou.
Nebudete mi to věřit, ale nikdy jsem necítila větší úlevu jako v tomhle okamžiku. Musela jsem se začít smát nad tvrdohlavostí a umíněností našeho psa. Blázínek dostal chuť na masíčko, a díky svým loveckým vlohám se pokusil lstí podhrabat k píchajícímu klubíčku. Bohužel to ale nedomyslel! Čím hlouběji a urputněji pracoval na svém plánu, tím hlouběji se ježek vzdalovat v nitru země…
A co na to bodlináč? Ten se jen tak zpod těch svých bodlin mohl usmívat bláhovosti a marnosti našeho psíka.
Zdroj Foto: 1
