Zatímco starší z dětí, dcera Ilona, se dávno osamostatnila, založila rodinu a postavila se na vlastní nohy bez cizí pomoci, o mladším synovi Robertovi nemohl Radek říct to samé. Byl dospělý, měl po škole, a přesto se odmítal posunout z místa.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Rodiče zpočátku vyčkávali. Dávali synovi čas, aby se vzpamatoval a uvědomil si, co od svého života vlastně očekává. Radkovi ale začala docházet trpělivost. Jeho manželka Sabina se však snažila držet jeho emoce na uzdě a syna před ním často bránila.
Na své děti jsem byl vždycky hrdý
Když jsem se stal otcem, mnoho věcí se v mém životě změnilo. Přerovnal jsem si v hlavě priority a na první místo posadil rodinu, pro kterou jsem žil.
Dětem jsem se vždycky snažil dávat maximum a troufnu si tvrdit, že se mi to dařilo. Dělaly mi radost, byl jsem na ně hrdý.
Dcera rychle opustila rodné hnízdo
Já a moje žena Sabina máme dvě děti – dceru Ilonu a syna Roberta. Když se nad tím zpětně zamyslím, rychlost, se kterou se naše starší dcera osamostatnila a tzv. vylétla z rodinného hnízda, byla neskutečná. Bylo jí něco kolem devatenácti, když se přestěhovala k příteli, a o rok později z nás udělala prarodiče.
Pokud jde o našeho syna, s ním to tak rychlé není a nikdy nebylo. Dokončil školu, letos oslavil dvacáté narozeniny a stále neví, co se životem.
Zpočátku jsem měl trpělivost. Nechávali jsme synovi čas, aby se vzpamatoval a rozhodl se, co bude dál dělat. Nabízel jsem mu, ať jde studovat, že ho finančně podpořím. Odmítl. Proto jsem naléhal, aby si našel práci. Jenže měsíce plynuly a on stále žádnou neměl.
Manželka mě držela na uzdě
Postupem času mi začínala docházet trpělivost. Syn se nechal živit. Moje žena ho obskakovala, nosila mu jídlo až pod nos. Často se u nás vařilo jen podle toho, na co měl chuť syn.
Práci stále neměl a já měl pocit, že ji snad ani nehledá. Kolikrát jsem měl chuť na něho udeřit, ale žena mě držela. Syna přede mnou bránila a slibovala, že s ním promluví. Nepomáhalo nic.
Můj pohár trpělivosti přetekl. Měl jsem doma dospělého syna, který se nechával živit. Do rodinné kasy nepřispěl ani korunu – jak by mohl, když neměl žádný příjem?! Nakonec jsem to vyřešil po svém.
Nečekal ode mě takovou podpásovku
Syn měl u nás doma trvalý pobyt. Proto neměl nárok na podporu, byl v podstatě bez koruny. Zároveň se o nic nemusel starat. Měl vypráno, uklizeno i navařeno. Ale s tím byl konec, došla mi trpělivost.
Odhlásil jsem syna z našeho domu a přihlásil ho na obecní úřad. Sbalil jsem mu kufr a jednoho dne ho jednoduše vystrčil ze dveří. Koukal na mě jako zjara. Já ale nejsem povinen starat se o svého dospělého syna, který je zdravý a může se živit sám.
Manželka mi to doteď nemůže odpustit. Je to teprve pár týdnů, ale co víme, tak syn přebývá u kamaráda. Práci stále nemá, ani žádné peníze. Já už ale měl dost toho, jak nás zneužíval. Teď ať se kouká postarat sám o sebe.
Autor: Karolína Nezbedová
