„Tolerance není lhostejnost, ale moudrá víra, že i ten druhý může mít pravdu.“
(Jiří Menzel český filmový režisér, herec, režisér, scenárista, spisovatel a vysokoškolský pedagog)
Po přečtení tohoto citátu jsem začala přemýšlet, jestli jsem a dokážu být tolerantní k druhým, a také jestli v mém okolí jsou lidé, kteří dokáží tolerovat mé chyby, vlastnosti a nálady.
Podle mě je stejně důležitá tolerance ve vztahu jak kamarádském, tak i v milostném. Mám jednu kamarádku, která se svým manželem žije už dvanáct let, a za celou dobu jejich vztahu jsem nepoznala, že by její manžel byl tolerantní vůči ní. Často k nim na návštěvu nechodím, možná hlavně proto, že pokud ona chce jít s kamarádkami, včetně mě, posedět někam do příjemné hospůdky, tak její manžel ji nepustí. Sám si ale chodí na pivo, týden co týden! Tohle se mi zdá, jako dobrá ukázka takové netolerance. Nehledě na to, že jeho názory jsou typu – ženská má být doma s dětmi, u plotny a ne někde běhat po kavárnách.
Tak s tím já absolutně nesouhlasím! Pokud žena chodí do práce, má stejná práva jako muž.
Další má kamarádka je zase takový extrém! Sice je rozvedená, ale má přítele. Přítel je podle mě tolerantní až moc, a možná to už ani nemá s tolerancí nic společného! Ona si chodí každý víkend oba dva dny na různé zábavy a on sedí doma. Když jsem se jí ptala, jak je možné, že mu to nevadí, tak mi řekla, že je hrozně tolerantní, a že když vidí, jak ji to baví, tak ji to nebude zakazovat! No, tady zřejmě už o toleranci opravdu nejde…spíš o hloupost. Ale pokud jim to tak vyhovuje, tak jim můžu přát jen ještě mnoho společných „tolerantních“ let.
Když se zamyslím nad sebou, abych jen nepsala o druhých, tak já si o sobě myslím, že tolerantní umím být. Ale jen do určité meze. Pak se právě ta tolerance plete s hloupostí. Což jsem si osobně zažila. Čím víc je totiž člověk k druhému tolerantní, tím více je to o využívání. Já mám ve svém okolí, nebo respektive měla jsem, člověka, který absolutně neuměl být tolerantní. Nikdy neuměl přiznat své chyby, vždycky všechno sváděl na druhé. Po druhých chtěl, aby byli nejen tolerantní, ale aby vždy uznali, že má pravdu a že vždycky všechno musí být podle něho.
Mnohokrát jsem nad ním přemýšlela a zjistila jsem, že je lepší takového člověka nechat odejít. Svým způsobem se za takové chování vlastně trestá sám, protože už mu mnoho dobrých přátel nezbylo. Jednoho dne se probudí a zjistí, že je vlastně sám, jen se svou ješitnou povahou. Myslím, že s takovým člověkem by se strašně těžko žilo. Při té představě mi vyskočí husí kůže po celém těle! A pokud to někdo dokáže, tak před ním smekám!
Každý člověk má právo dělat věci, které ho baví a jeho partner by to měl tolerovat, pak je ve vztahu příjemná rovnováha a hádek tak ubývá. Je ale jasné, že nic se nemá přehánět, že pokud třeba díky svým koníčkům partnera zanedbáváte, tak je asi úplně normální, že pak tolerance překračuje pomyslnou hranici. Na povrch se pak vynoří nepříjemné hádky a výčitky. A to určitě zná každý z nás!
A jak jste na tom s tolerancí vy?
