V době, kdy jsem si podala SMS inzerát, jsem byla ještě dosti mladičká na to, abych hledala muže na celý život. Všechno jsem spíše brala jako nevinnou hru, při které člověk může poznat zajímavé lidi, povídat si, dostat se do společnosti, užívat si zábavy, ale to jak ošklivě si zahrávám s city a pocity druhých, jsem si bohužel neuvědomila.
Nic ale netrvá věčně a ruka osudu sama zasáhla a řekla dost! Není tedy divu, že se jednoho dne v mé schránce objevila zprávička od muže, jež se měl brzy stát mým budoucím manželem…
Mé srdce si získal kouzelnými zprávami, kde si na nic nehrál, nic nezapíral, snažil se mluvit upřímně a na rovinu. Jeho osobité charisma mě leckdy nenechalo v klidu spát a častokrát jsem se přistihla nad tím, jak čekám na jeho psanou zprávu…
Byl jiný než ti ostatní! Zdálo se, že je to ten pravý, ale i sebelepší chlap má své vlastní mouchy… Ač jsem ho neznala, přesto bylo mým největším přáním ho konečně vidět. Nabídla jsem setkání, ale odmítl s tím, že se dostane do města nejdříve za dva týdny.
Byla jsem zklamaná a protějšek zařazen do kolonky „nežádoucí“. Dál už jsem mu nevěnovala pozornost; ostatně pokud by po sblížení skutečně toužil, určitě by se zařídil jinak. A já se vrátila k ostatním potenciálním nápadníkům, ovšem osud ne a ne se vzdát!
Můj před několika dny zavrhnutý „mužský“ se ozval s tím, že je ve městě, a že by mě rád viděl. Neodolala jsem pokušení, probudily se ve mně ony příjemné pocity mravenčení z možného setkání s panem neznámým. Domluvili jsme se, kde na sebe počkáme. Bohužel jeden myslel na kozu, druhý na Honzu, a my se nenašli…
Užuž jsme oba házeli flintu do žita, snad vnitřně pěnili a navzájem se proklínali, ale jiné dohodnuté místo nám poskytlo šanci se konečně poznat a my se konečně sešli…
Přijdu na dohodnuté místo, ale můj vysněný, pohádkový princ nikde! „To snad ne!“ Opakovala jsem si v duchu a zmocnil se mě vnitřní vztek a zloba. Ano, ten dotyčný si evidentně se mnou pohrával jako kočka s myší! Neudržela jsem se a vytočila jeho číslo: „Kde jsi?“ Vyštěkla jsem tak trochu podrážděně. Odpovědí mi bylo: „Jsem kousek za tebou.“
Otočím se a v tu chvíli se mi div nepodlomila obě kolena. Měla jsem chuť co nejrychleji vzít do zaječích! V tváří tvář jsem hleděla malému tlouštíkovi v brejličkách s počínající pleší, jež se na mě zubil s telefonem u ucha. Na nic jsem nečekala a vystartovala jsem k útěku.
Pro jistotu jsem se ještě jednou ohlédla za sebe, a v tom jsem spatřila krásného kluka, jež zpoza rohu pospíchá přímo ke mně, omluvou mi byl jeho nevinný úsměv s malými dolíčky na tváři.
Byla to láska na první pohled, velká láska, láska na celý život. Ač jsem byla velmi, velmi mladičká, a ač se to zdá k nevíře, potkala jsem svého osudového muže, svého budoucího manžela. Do té doby jsem si myslela, že prince ze svých dětských snů už těžko někdy objevím, ale osud mě mile překvapil, a já ho skutečně nalezla.
Sama sebe jsem se častokrát ptala: „Kolikrát jsme se potkali na ulici, než jsme se poznali a zamilovali? Kolikrát jsme si pohlédli do tváře, aniž bychom tušili, že se naše životy jednoho dne v jeden společný spojí?“ Ano, osud nám dal tuhle šanci a my ji pevně čaply za pačesy…
Tak dlouho jsme se hledali, až jsme se skutečně našli.
Své společné štěstí si nyní vychutnáváme každičký den již šestnáct let tak, jakoby byl ten náš poslední. Užíváme si všechny okamžiky své přítomnosti, nikdy nešetříme polibky, letmými doteky, stále se vodíme ruku v ruce, a jsme rádi jeden za druhého, jsme si vzájemně upřímní, vše se snažíme řešit bez hádek a hlavně se svěřujeme se svými sny a přáními, aby mohly být společnými silami převedeny ve skutečnost… a tomuhle se asi říká „Láska na celý život“.
Zdroj Foto: Pixabay
