Život je pes

moni2

Několikrát jsem přemýšlela nad tím, proč mnoho lidí říká, že život je pes. A co myslíte? Nepřišla jsem na to. Vlastně jsem tak nazvala i mou devátou knihu, která je plná oddechových povídek o lidském neštěstí, odpuštění, lásce a radosti, tak i proto se to asi říká. Ale zpět na začátek.

Život je pes – také zřejmě proto, že se poslední dobou setkáváme s tím, že stále víc a víc pejsků se ocitá v útulcích – to je ta lepší varianta, nebo někde uvázané u stromu, v lese. Za to bych dávala vysoké tresty! A jsem víc než ráda, že už si na takové darebáky zákon došlápne! Obdivuji lidi, kteří se o zaběhnuté, nebo nechtěné pejsky, kočky starají. Mají můj respekt!

Já sama mám doma pejska-fenečku a nedokážu si představit, že bych ji vyhodila z domu, nebo někde uvázala, zavřela, jen proto, že zrovna nemám náladu a nechce se mně o ni starat! A že moje „princezna“ je opravdu hodně hyperaktivní! Někdy ani celé hodiny neslyším televizi, nebo rádio, protože stále štěká a tím se dožaduje pozornosti. Jenže to už je úděl nás, milujících páníčků.

Samozřejmě jí je vše odpuštěno, když se za mnou přijde pomazlit. Myslím si, že nic příjemnějšího v životě není (jasně, že je! Třeba ovocný dort se šlehačkou, sladký medovník…) když vás čtyřnohá kamarádka obejme pacinkami okolo krku a svým upřímným pohledem vám říká, co pro ni znamenáte! Já mám vlastně už druhého pejska. Pořídila jsem si zase stejnou rasu – Jorkšíra. Ale nedělám z ní takovou tu nafintěnou slečnu, která má všude samý culíček a mašličky.

S povahou mojí Stelly, by to ani nešlo! Nehodilo by se to k ní. Je to strašný ďábel! Dokonce až takový, že si před půl rokem zlomila na třikrát pacinku! A co myslíte? I s tou operovanou nožkou všude skákala a běhala! Náš pan veterinář z ní byl doslova šílený! Protože po jeho hodinářském výkonu, si doma hrála a polámala si ji znova a to i sešroubovanou! Naštěstí už je v pořádku. Co nemám přivázané, nebo uklizené někde hodně vysoko, to už jen těžko nacházím úplné stavu! Ale i tak ji zbožňuji.

Moje první fenka se jmenovala Sára. Měla jsem ji skoro dvanáct let! To už je kus života! Když mi zemřela, tak to pro mě bylo velmi těžké – asi jako pro každého milujícího pejskaře. Nebudu tady smutnit, spíš ráda vzpomínám na vtipné a radostné chvilky s ní. A že jich bylo! Byla pravý opak Stelly. Klidná, tichá a hlavně fixovaná jen na mě.

Když jsem si ji vzala, vypadala jako malý černý krtek! Ale vyrostla z ní nádherná slečna! Vzpomínám si, co jsem se s ní nazlobila, když naší želvě žrala její listy salátu, nebo pampelišek! I když za to dostala vynadaný, tak jí je příště snědla znova! Když byla štěně, tak „kradla“ mému synovy hračky. Malá autíčka nebo traktory. Schovávala si je k sobě do pelíšku a já jsem je hledala po celém bytě. Marně! Přišla jsem na to až, když jsem jí prala její deku, co měla v pelíšku. Ona se tvářila strašně nevinně, že vůbec neví, jak se to tam dostalo!

Na její nevinný a překvapený výraz do smrti nezapomenu! Nebo když jsme šly z procházky a ona uprostřed silnice viděla ležet slupku od salámu a hltavě ji do sebe začala cpát. Já jsem si klekla na zem a snažila jsem se jí tu slupku vyrvat z tlamičky! Po několikaminutovém boji se mi to podařilo. Vítězně jsem se zvedla ze silnice a přede mnou stálo auto! Pan řidič byl asi pěkně namíchnutý, že musel počkat, až se „doperu“ se svým miláčkem! A takových zážitků mám plno a věřím, že i jiní milovníci pejsků to mají stejně.

Někde jsem četla, že pes nás doprovází už více než 14 tisíc let! A věřte, že věrnějšího a oddanějšího přítele bychom nenašli.

Pes je jediné stvoření na světě, které vás miluje víc než sebe.

Věnováno mojí milované Sáře a všem hodným lidem, lékařům, kteří dělají svět lepší pro čtyřnohé poklady.